Článek
Úspěch se v dnešní době měří velmi nesnadno. Většina lidí považuje za úspěch být bohatý. Čím více peněz někdo vydělává, tím je úspěšnější. Potom také úspěch závisí na popularitě. Čím více plní dotyčná osoba titulní stránky novin a čím více má rozhovorů v novinách, tím je úspěšnější. I perfektní kariéru považují mnozí za úspěch. Vyšplhat se na nejvyšší příčky vedení firmy je pro mnohé smysl života. A pak tu jsou lidé, kterým stačí málo, třeba jen to, že mají fungující a milující rodinu a dobré přátele. Koneckonců do hrobu si kariéru ani peníze nevezmeme…
Pro nemálo lidí je také důležitý politický úspěch. Dal by se srovnávat s tím kariérním, kdy se člověk dostane až na politický vrchol. Z kandidátek do poslanecké sněmovny, do křesla ministra a ti nejlepší i do křesla premiérského. V tomto případě je důležité rozlišovat, zdali to dotyčný myslí opravdu dobře se svou zemí a chce ji vést k prosperitě a blahobytu.
Takových státníků známe spousty. Zejména devatenácté století bylo velmi plodné na vztyčování soch lidem, kteří se nějakým způsobem zasloužili o blaho národa. Ať již to byli vůdci vlasteneckého odboje, vojevůdci, králové a císaři, zakladatelé měst, významní vědci i politici. Každý, kdo měl, či dosud má, sochu, si ji musel zasloužit. Tvrdou prací pro blaho společnosti a její rozvoj. Jmenovat můžeme namátkou Přemysla Otakara II., Karla IV., Jana Husa, Jana Žižku, Marii Terezii, Josefa II., Johanna Keplera, Josefa Ressla, Boženu Němcovou, Josefa Jungmanna, Adolfa Hejduka či Tomáše Garrigue Masaryka. Trochu temnou skvrnu pak představují pomníky a sochy Lenina, Stalina, nebo Klementa Gottwalda, které naštěstí většinou již zmizely. Co se mi podařilo najít, tak Adolf Hitler to dotáhl pouze na busty.
Dnes už sochy velikánům nestavíme. Státníkům, vědcům, ani umělcům. Možná již nejsou, možná je doba nepotřebuje, možná je docení až naši potomci. A dost možná nám víc, než na sochách záleží na tom, jakou odvádí kdo práci. Nepotřebujeme se upínat k ikonám. Ale v současnosti se příliš nových soch osob, které se zasluhují o povznesení národa a lidstva, neobjevuje. Přinejmenším ne u nás v ČR.
A pak tu máme předsedu vlády Andreje Babiše. Člověka, který je doslova posedlý touhou fotit se s významnými lidmi a veřejně se tím chlubit na sociálních sítích i mimo ně. Jeho posedlost Macronem i Trumpem je už veřejně známá a patrně nosí společné fotky snad i v peněžence. Fotil se ale i s Angelou Merkelovou, Benjaminem Netanjahuem, Jeanem-Claudem Junckerem, Jensem Stoltenbergem a dalšími významnými světovými politiky. Což je v roli nejvyššího postu ve státě poměrně běžná záležitost. Jen ostatní se tím nijak nechlubí.
Pokud pomineme skutečnost, že Česká republika nyní pod Babišovou taktovkou tepe za Agrofert, pak se zdá, že Babiš je takzvaně opojen mocí. Že si zcela užívá svou podporu mezi příznivci hnutí ANO i možnosti pozvednout si prestiž fotkou s nějakým dalším významným mužem či ženou světové politiky (vědce, umělce a sportovce nějak opomíjí, pokud se o nich zrovna hodně nemluví). I nyní v Ankaře tajně doufá, že si na něj vzpomene Donald Trump jinak než skrze neplnění závazků a že si s ním ideálně potřese pravicí před objektivy fotoaparátů, aby nás mohl zase ve videu na Instagramu oblažit další úžasnou fotografií.
To, jak moc Babiš lpí na fotografické dokumentaci svých „úspěchů“ dokládá i výzva, kterou přednesl tehdy ještě kandidátovi na prezidenta Petru Pavlovi, aby ukázal fotky se státníky. Jako by se snad bez fotek (a telefonních čísel) nedala dělat politika. Samotné fotky dobré vztahy nedělají, což nyní naplno ukazuje Donald Trump, který si s Babišem patrně nebude brát servítky.
Není chlubení se fotkami na politiku trochu málo? Nechtělo by to udělat pro svůj stát něco, za co mu lidé budou ochotni postavit sochu? A nebo alespoň udržet stát naživu, v prosperitě? Ale jelikož za dotační podvody se medaile nedávají a slavobrány nestaví, musí se Babiš přičinit alespoň galerií státníků, s nimiž si potřásl pravicí.
Mimochodem portfolio světově významných osob, s nimiž si podali ruce Václav Havel či Karel Schwarzenberg, jim může Babiš tak leda tiše závidět.
