Článek
Je potřeba uznat, že co se týče ateizace (odvykání lidí věřit v Boha), odvedli u nás komunisti velmi dobrou práci. Není snad na světě národ, který by byl ateičtější než Češi. Přitom před rokem 1948 jsme byli normální věřící společnost, jak tomu bylo po Evropě všude jinde. Nyní je mezi námi křesťanů poskrovnu a většina populace jsou ateisté. Je to z velké části komunistickou doktrínou, která církev (a jiné autority) zavrhovala a učila lidi věřit pouze v ideu komunismu a ve vládnoucí stranu. A to tak úporně, že i lidé, kteří se narodili po Sametové revoluci, mají smýšlení o církvi velmi podobné, tedy negativní.
Pravdou také je, že samotná církev byla v „kradení svátků“ velmi zdatná. Mnoho z dnešních křesťanských svátků jsou jen přejmenované svátky z pohanských dob, kterých se lidé odmítali vzdát a tak církvi nezbývalo nic jiného, než na ně naroubovat nějaký svátek liturgický. Vánoční svátky, které dříve bývaly římských svátkem kultu Slunce, případně Velikonoce, které dříve bývaly pohanským svátkem příchodu jara, jsou toho zářným příkladem. Jenže pak přišly oslavy svátků práce a podobných socialistických oslav a církevní svátky byly vymazány. Až na ty Vánoce, které dneska slaví i ateisté, a především obchodníci.
Obzvláště, když se projednávají nějaké církevní restituce, se často doslechneme velmi rozšířený názor, že zkažená církev si nezaslouží vůbec nic, protože jen zneužívala lidi a kradla jim majetky. Což je velmi přibarvená realita, na níž je podepsán zejména otisk filmu Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry. Historická realita je však velmi odlišná. Jak tedy církev přišla k tak velkým pozemkům?
Odpovědí jsou plné archivy. Listiny v nich uložené jsou doklady o tom, že šlechtici, ale i mnozí poddaní, zcela dobrovolně darovali církvi část svých majetků, ale mnohdy i majetky celé. Pochopitelně to mnohým lidem může připadat nesmyslné a padlé na hlavu. Jenže celá tehdejší situace je poněkud odlišná o té, kterou známe dnes.
Církev v dobách před osvícenstvím (a ještě i dlouho poté) hrála v životě každého člověka velmi významnou roli. Poskytovala věřícím nejen zprostředkování jejich víry, ale suplovala také roli kulturní a osvětové organizace, neboť středověký člověk měl jen málo alternativ. Zároveň při tom všem držela ochrannou ruku nad tím, že se všichni budou řídit zákony, zejména desaterem, které je dodnes základem evropského práva. Prostřednictvím církve se lidé před příchodem civilních sňatků brali a prostřednictvím církve byly jejich děti křtěny. Církev vedla seznamy narozených, oddaných i zemřelých ve formě matrik. Středověký člověk tedy církev živil desátky, a ona mu za to na oplátku poskytovala nějaký druh prospěšných služeb. Důležité pro tehdejší společnost byly i znalosti prelátů, jako čtení a psaní, které mohli v případě potřeby poskytnout svým ovečkám.
Také v duchovní sféře hrála církev pro lidi hlavní roli. Jelikož věřící člověk má potřebu starat se o spásu své duše, nechává za sebe sloužit mše. A jelikož zadarmo ani kuře nehrabe, bylo dobré za každou odslouženou mši odvést do kostela nějaký dar, poplatek. V testamentech často najdeme odkaz, že určitá částka pozůstalosti má přijít na pohřeb a na zádušní mše.
Také je třeba připomenout, že církev majetky nejen vlastnila, ale také se o ně starala. A z logiky věci má vždy řádný hospodář přebytky. Z těchto přebytků mohl šikovný klerik nakoupit další pozemky a svěřený majetek tak rozmnožit, stejně jako mohl pozemky odprodávat, bylo-li potřeba peněz. Nezanedbatelnou část (bývalého) církevního majetku tak tvořily nemovitosti nakoupené zcela běžnou cestou. Naopak nemalou část církevních majetků poničily v 15. století husitské bouře, které církevní majetek nijak nešetřily.
A ano, existovaly i případy, kdy církevní představitelé skutečně jednali nekale kvůli svému vlastnímu obohacení. Ono by to v tom opravdu velkém počtu církevních osob bylo velmi zvláštní, kdyby se mezi nimi nenacházel nikdo takový. Nejznámějším příkladem je v našich končinách Jindřich František Bobling. Inkvizitor, který paradoxně ani členem katolické církve nebyl. Jeho hnala touha po snadném a rychlém obohacení z části zabavených majetků po obětech inkvizičních procesů a nedopatřením (či lidovou slovesností) se stal jakýmsi synonymem pro církevní hrabivost.
Až budete příště slyšet o nekalých praktikách církve, která neváhala pro své obohacení upalovat lidi, zkuste si vzpomenout, že opravdu drtivá většina církevních majetků byla nabyta legální formou, často dobrovolnými dary. A pokud tomu stále nevěříte, můžete se sami přesvědčit v některém ze státních archivů, které jsou vám otevřeny.
