Článek
Za první světové války byli Češi součástí rakouského mocnářství, které začalo první světovou válku po boku německé říše. Byli tedy začlenění v rakouské armádě. Drtivá většina rakouských a tím i českých vojenských operací se odehrávala na Balkáně, v Itálii a na východní frontě, kde byli logicky nasazovány i české pluky. A jelikož vlastenecké tendence Čechů a jejich snaha po separaci z Rakousko-Uherska v té době byly velmi vysoké, řada Čechů nechtěla za staré mocnářství bojovat. Mnozí ale sklonili hlavu, udělali co jim morálka velela a poslušně narukovali, další se naopak snažili někde ulít, nechali se zajmout, nebo vyloženě přeběhli k nepříteli.
Ono se ani není čemu divit, protože rakouská armáda nefungovala úplně ideálně (mnohé průšvihy za ně museli „hasit“ na východní frontě Němci), její bojové operace byly často chaotické, neuměla se o své vojáky dobře postarat a zároveň byla na svěřené muže velmi přísná. „Blbost“ rakouské armády ilustruje velmi výmluvným, ačkoliv poněkud přehnaným, způsobem nejslavnější český román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Ačkoliv knihy dost přehání, povědomí o situaci nabízí poměrně dobré. Když ji srovnáme se zápisky jednotlivých účastníků, které hojně vychází tiskem, pak musíme uznat, že Rakousko bylo od začátku odsouzeno k neúspěchu, neboť jeho armáda prostě nefungovala.
A v tomto ovzduší byli vojáci nuceni nasazovat své životy za mocnářství, které vlastně nenáviděli. Není se tedy co divit, že dobrovolně skládali zbraně a přebíhali k nepříteli. A i když třeba legenda o masových dezercích i s kapelou je vylhaná, do řad ruské armády, bojující proti té rakouské, se například vojáci ze zajetí hlásili poměrně ve velkém počtu. Z nich se pak později stali i bájní legionáři. Ale ačkoliv jsme na legionáře patřičně hrdí, dovolím si polemizovat s tím, co udělali.
Čeští vojáci se v mnoha bitvách, např. na balkánské frontě, na italské frontě, chovali velmi příkladně a tvořili hlavní schopnou bojovou složku celé rakouské armády. Patrně jejich největší motivace byla chránit domov a svoje blízké, vybojovat rychlé vítězství a vrátit se domů. A snažili se příkladně, bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů dál sloužili Rakouské armádě. Těžko říci, zdali neplanuli tak nadšeným vlastenectvím, jako jejich přeběhnuvší kolegové, nebo bojovali, protože to prostě byla jejich povinnost a oni chtěli dělat vše pořádně.
Každopádně toto rozdělení českých vojáků spělo nakonec k nevyhnutelnému. Postavilo proti sobě Čecha a Čecha. Nejznámějším příkladem tohoto rozdělení je opěvovaná bitva u Zborova, v níž legionáři převálcovali Rakouský 35. (Plzeňský) a 75. (Jindřichohradecký) pěší pluk, v nichž sloužili Češi. O život tak v této bratrovražedné bitvě přišlo asi 3300 českých vojáků v řadách rakouské armády a 184 českých legionářů bojujících na straně ruské armády.
Možná jsem toho zatím přečetl příliš málo, možná jsem toho obecně nečetl dostatek, ale přijde mi velmi cynické, když legionáři pozvedli zbraně oproti svým bývalým spolubojovníkům. Je to taková ta odvrácená strana věci, o níž se raději moc nemluví. V rámci boje za svobodu národa bojovat proti příslušníkům toho stejného národa, kteří neměli dost sil, odvahy či příležitosti přejít na druhou stranu. Vyčítali si to? Zároveň mi přijde nefér tuto odvrácenou stranu mince schválně přehlížet, ačkoliv chod dějin se tím už nijak nezmění. A není-li to někde zapsáno, tak v této době už někdo jen stěží přijde na to, co se legionářům odehrávalo v hlavách a srdcích, když se rozhodli střílet do svých bývalých druhů.
Nechci nijak brojit proti tomu, co pro naši svobodu legionáři vykonali, spíše mi v hlavě stále zní otázka, jak moc byli ochotní střílet do vlastních kamarádů na druhé straně bojiště, kteří pouze plnili rozkazy, jež jim byly dány shora. Možná, že je považovali za zrádce české otázky, možná prostě za bezejmenného nepřítele. Stálo jim však za to, pozvednout kvůli tomu zbraň na spoluobčany? Odpovědí je patrně ano, ačkoliv nad morální stránkou tohoto jednání můžeme polemizovat.
