Článek
Nebudu se teď zabývat přešlapy voličů, kteří se nechají utáhnout na vařené nudli. Své si s tím zkusili ve Velké Británii, když populistickými řečmi ovlivnění voliči poměrně těsně (51,9%) odhlasovali vystoupení z EU, čehož pak litovali. V současné době si své užívají někteří Slováci, jejichž premiér se chová tak nějak nevyzpytatelně a především silně prorusky. Koneckonců i my jsme si naivně ještě před rokem mysleli, že jsme se nadobro zbavili komunistů, kteří se nám však vrátili při volbách do europarlamentu.
Čemu bych se zde rád věnoval, je znesváření politických stran a neschopnost pochopit, že i protivník může udělat něco dobrého. Nikdo nechce, aby se na chodbách objímali opoziční a vládní poslanci, klidně ať si nadávají a perou se. Ale v důležitých otázkách směřování státu by se snad měli dohodnout. Jistě, chápu, že sladit postup levice a pravice, do toho sem tam nějakých extrémistů a populistů, není vůbec jednoduché. Ale je to velmi důležité pro chod našeho státu do budoucna.
Stává se totiž velmi často, nejen u nás, že opozice a vláda jsou natolik nesmiřitelné tábory, že nejsou ochotny přijmout opatření, které zavedl ten druhý. Pokud má tedy jedna strana nějaký koncept, který je schopná prosadit, když zrovna sedí v poslaneckých lavicích, pak po volbách, kdy se dostane do lavic opozičních, nová vláda veškeré zavedené změny okamžitě zruší. Bez ohledu na to, jak jsou prospěšné (či škodlivé). Prostě jen proto, že je zavedla vláda předchozí. Mnohdy možná i na truc, protože ona zase „rozkopala bábovičky“ jim.
Jenže chod státu není záležitost na měsíc, ani na rok, ba ani na jedno čtyřleté volební období. Je to záležitost na desetiletí, v tom kratším případě. A jelikož vlády se nám střídají po čtyřech letech, logicky z toho vyplývá, že jakoukoliv koncepci budoucnosti to rozbíjí. A to je obrovskou překážkou pro jakýkoliv smysluplný vývoj státu a jeho směřování.
Ono se to hašteření nemusí projevit v tomto období, ani v tom příštím, ale dříve či později se projeví. Krásným příkladem nám může být naše současná důchodová krize. Dlouhá léta se na nějakou důchodovou reformu kašlalo, rušily se návrhy předchozích vlád, zaváděly nové jiné, anebo se nedělo nic. A ono nás to nakonec dohnalo až do situace, ve které jsme teď, kdy se mluví o navyšování věku odchodu do penze a různých omezeních valorizace. Je to jeden příklad za všechny, ale velmi exemplární. Pokud nechceme, aby se to samé, co se nyní děje s důchody stalo s celým státem, měli by se politici nějak domluvit.
Když se nad tím zamyslíme, pak je snad lepší i totalita, která je sice naprosto příšerným zřízením, ale na druhou stranu si alespoň umí udržet dlouhodobý koncept budování funkčního státu. Ač je sebehorší, může si dovolit budovat velké projekty, například stavby jaderných elektráren, které se za jedno volební období opravdu nestihnou. Evidentně u nás máme problém i s jejich rozšířením. Totalita si také může dovolit do budoucna vychovávat pomocí škol lidi (profese), které bude potřebovat. Nemyslím tím politicky, ale vědomostně, například se zaměřením na technické obory, lékařství a podobně. Paradoxně tedy pro stát může být větším přínosem než současná forma demokracie. Pro lidi už samozřejmě ne.
Abychom se vyhnuli totalitě, kterou tu (na tom se snad shodneme téměř všichni) už znovu mít nechceme, mohli bychom uvažovat o změně režimu například na království. Království má tu výhodu, že i když vláda řídí zemi, stále nad sebou má svrchovaného panovníka, který může vládu směřovat, umravňovat, vracet do mantinelů. Panovníka, který ví, že země byla svěřena jemu a jeho potomkům, proto má nejvyšší zájem o to, aby fungovala co nejlépe a osobní obohacení na úkor státu, případně politickou animozitu hodlá potlačit. A i když i forma království má své mouchy, má stát daleko lepší výhledy do budoucna, než neustále hašteření a přešlapování na místě.
Další možností je pak vychovat si politické strany. Což je úkol možná ještě těžší, než udělat z Česka zase království. Politici mají totiž velmi opačnou tendenci, než uvědomění a snahu o spřátelení. Lze to pozorovat už dlouho, že předvolební kampaně bývají více negativní než pozitivní. Chválu na opozičního (ve smyslu politického soupeře) poslance jsem od našich politiků neslyšel snad nikdy. Neustálé hádky, soupeření a absolutně žádná snaha o smír či porozumění. Člověk by řekl, že když takové politiky volit přestane, tak zmizí. Jenže ono není koho jiného volit. Nové strany obvykle pohoří, staré se nemění. Nezbývá nám tedy než doufat, že jednou strany najdou společnou řeč, nebo musíme napříště místo prezidenta volit krále. Protože totalitu už tu nechceme. Mezitím čas běží, problémy se neřeší a politici si „kopou do báboviček.“ Takhle ten hrad z písku nepostavíme…
