Článek
O tom, že každá lidská bytost, tedy člověk, by měl mít svá práva (ale i povinnosti), se asi ani bavit nemusíme. Jistě, jsou režimy, které si z takových práv nic nedělají a chovají se k lidem hůř než ke zvířatům. Nepředpokládám, že například u Pol Pota by měl lidský život větší cenu než cigareta. Stejně tak jako u jiných diktátorů, jako byl Stalin, který pronesl svou slavnou větu: „Smrt jednoho muže je tragédie, smrt milionu je jen pouhá statistika.“ Tímto naprosto přesně vystihl svou osobnost i způsob vlády, kterým řídil SSSR. A nebudeme asi naivně předpokládat, že jiní diktátoři, například nedávno padlí, jako Muamar Kaddáfí či Saddám Husajn, ba ani ti současní jako Bašár al-Asad nebo Kim Čong-un by to viděli nějak jinak. Nebudeme nejspíš věřit tomu, že nepohodlné skupiny obyvatelstva je nějak zajímají a snaží se, aby nebyli nějak utlačováni na právech. Ostatně nepředpokládám, že ani v o něco civilizovanějším Rusku by měla opozice nějaká výsostní práva.
Toto nám dokládá poslední zpráva, která proletěla éterem. Jejím obsahem je sdělení, že severokorejský režim „mění“ vojáky za stíhačky. Tedy jednoduše pošle Rusku na výpomoc tisíce svých lidí, z nichž se mnozí nevrátí, přičemž dostane jako odměnu blíže neupřesněný počet ruských stíhacích letounů MiG-29 a Su-27. Nebudeme rozebírat etiku zapojení vojáků cizí země v konfliktu, který se jí netýká, ostatně mají-li spojeneckou dohodu, tak je to asi v pořádku, záleží, jak se to podá (a Rusové to podávají tak, že sami jsou napadenými). Co je na tom zarážející, je fakt, že Kim Čong-un poslal do války tisíce vlastních lidí výměnou za pár strojů. Asi nebude překvapením, když konstatuji, že pro něj nemá život jeho lidí větší cenu než zastarávající kusy vojenské techniky. Až tak smutný režim v KLDR panuje.
Napadá mě tak trochu příměr k otroctví. Otroci byli (a někde bohužel stále jsou) prostě věci postrádající základní lidská práva. V minulosti se s nimi čile obchodovalo a majitelé je pak využívali jako nástroje pracovní síly. Jenže otrok se svou bídnou situací tak nějak počítá. Když je Římané odváželi na svých lodích k prodeji, bylo těm lidem asi naprosto jasné, jaký osud je čeká. Stejně jako černochům, když je lodě otrokářů vezli do Ameriky. Naproti tomu občané, můžeme-li tak nazvat lidi žijící v KLDR, patrně stále ještě předpokládají, nebo spíše alespoň doufají, že nějaká ta práva mají. Ale nezdá se, že by tomu tak bylo.
Je vůbec lidské chovat se k lidem tímto způsobem? V Arábii bychom možná dostali souhlasnou odpověď, poněvadž je tam stále zvykem měnit manželky za velbloudy. A trochu překvapivě bychom možná podobnou odpověď dostali i tady, v Evropě.
Jistě, nikdo tady nenutí lidi dřít za byt a stravu, nikdo s nimi neobchoduje ani je nehodlá měnit za nějakou nedostatkovou komoditu, ba ani za velbloudy. Ale vezměme si například různé atrakce. Co jsou lidi pro majitele atrakce na pouti, provozovatele restaurace, kina či čehokoliv jiného, kam chodíme? Bohužel nezřídka nic víc než kusy, které platí za vstup. Kdyby nebylo nějakých nařízení, je mu úplně jedno, jak se o ně stará a jak se k nim chová. Netvrdím, že všichni, ale velmi často se setkávám s tím, že k zákazníkům se majitel, respektive provozovatel, chová hůř než ke kusům hadru. Kdo kdy byl na nějaké ne úplně povedené vyhlídkové jízdě, plavbě, letu, ale i atrakci, pak mi jistě dá za pravdu. Ba co hůř, mnohdy se k nám jako ke kusům zboží chovají i v restauracích. Inu co, hlavně že zaplatíme. A potom se pro ně stáváme jen jakýmisi pytli či jiným kusem něčeho, co už je nezajímá.
Jsme všichni lidé, měli bychom se k sobě tak chovat a být k sobě milejší, uctivější a ohleduplnější. Obzvláště pokud využíváme něčí služby, za které platíme, čekali bychom, že se setkáme s radostí a pochopením, s úsměvem. Ne každá servírka má zrovna dobrý den, tomu rozumím, ale velmi často se špatně chovají sami majitelé. Ti, kteří chtějí naše peníze a teoreticky by byli rádi, abychom přišli znovu. Jistě i takový podnik znáte.
Bohužel ze strany zákazníků s tím nic nenaděláme. Můžeme napsat recenze, které mohou někoho odradit, ale neznalí zákazníci se najdou vždycky. A pak litují. Tedy ještě musíme nějakou dobu počkat, než se síla internetových recenzí popíše do společnosti, která se jimi pak bude řídit. A ještě na závěr apeluji, pokud se vám zdá, že k vám servírka zrovna nebyla nejpříjemnější, neházejte hned nejhorší hodnocení, odnese to celý podnik, který jinak může být perfektní.
