Článek
Na první pohled by se možná mohlo zdát, že aliance, svazky a dohody mezi spřátelenými státy vydrží navěky. Protože státy si zkrátka rozumí, mají společné zájmy, zřízení a představu o světě. Stejně tak se znepřátelené národy nikdy nemohou usmířit, protože se zkrátka nemají rády a společný postup by nejen bouřil obyvatelstvo, ale celkově představa o budoucím směřování musí z logiky věci být rozdílná.
To, že nás Rusko vykolejilo naprosto barbarskou válkou, není zase tak velké překvapení. Rusko si vždycky jelo svou vlastní vizi světa a svou vlastní politiku. My jsme jej brali jako obchodního partnera, jako spojence však nikoliv. Co nás však rozhodilo daleko více je totální obrat politiky USA. Od Trumpa se čekalo ledasco, nikoliv však to, co aktuálně dělá. Ve společnosti Muska naprosto rozvrací všechno, co si mezi spřátelenými státy USA za dlouhou dobu vybudovaly. Dalo by se říci, že celému dosud spřátelenému světu vyhlásil obchodní válku a daleko nebylo (a možná stále není) ani od té skutečné. V Panamě a Grónsku by mohli vyprávět. Čili z našeho nejdůvěryhodnějšího spojence se během pár dnů sice nestal nepřítel, ale naprosto nedůvěryhodný a nevyzpytatelný stát, na který by si všichni měli dávat bedlivý pozor.
Jak se to mohlo jen tak stát? A stalo se někdy něco podobného v historii? Odpověď zní rozhodně ano. Samotné USA by mohly vyprávět hned natřikrát. Prvním obratem je spolupráce s poraženým ponacistickým Německem. Ještě před koncem druhé světové války měli někteří spojenečtí generálové v čele s Winstonem Churchillem, plán na otočení fronty proti SSSR. Tedy že okamžitě po kapitulaci Německa společně spojenecké jednotky za podpory včerejších nepřátel poženou Rusy zpátky k Moskvě. Tato možnost nakonec naštěstí zůstala nevyužita a svět „pouze“ se zahalil do železné opony na dlouhá desetiletí.
Druhým příkladem budiž rychlá spolupráce dvou naprosto nesmiřitelných soupeřů během druhé světové války. Po kapitulaci Japonska byla Země vycházejícího slunce podrobena vojenskému obsazení a americké vojenské správě zastoupené Douglasem MacArthurem. Během pár let se tak Japonsko přetransformovalo na jednoho z nejbližších spolupracovníků USA na dálném východě. A to skutečně pár let od ukončení bojů, tedy v době, kdy ještě mnoho Američanů, kteří zažili tvrdé boje s Japonci, bylo stále naživu.
A třetím příkladem budiž případ opačný, tedy kdy se ze spojence USA stal jeho úhlavní nepřítel. Jedná se o Írán. Zemi, kterou USA v současnosti má na vzájemném seznamu hlavních nepřátel. Írán se vůči USA vymezuje nejen politicky, ale i vojensky, což se příliš nedaří. Írán destabilizuje situaci na Blízkém východě, což USA nesou nelibě a mnohdy vojensky zakročí. Zatím však naštěstí otevřená válka neproběhla. Ne vždy však byly vztahy těchto dvou zemí tak chladné. Naopak před islámskou revolucí v roce 1979, kdy se vlády v Íránu chopil Chomejní, byly vztahy těchto dvou zemí vcelku přátelské. Naprosto stačila změna režimu a situace se otočila o 180° během velmi krátké doby.
Zdá se, že situace ohledně vztahů mezi Spojenými státy a Evropou v současnosti také začíná měnit směr. Může za to revoluce, kterou nastolil Donald Trump se svou pravou rukou Elonem Muskem. Vztahy se nemění z EU, ale z Ameriky, která v rámci budování Velké Ameriky (MAGA) začala být k ostatním státům poměrně nepřátelská. Ačkoliv nepřátelství je velmi silné slovo, tak rozhodně bychom současný stav mohli označit jako velké ochlazení dosud jinak poměrně vřelých vztahů. A to se nijak nezmění, dokud Amerika opět nezačne směřovat tam, kam směřovala před nástupem Trumpa do oválné pracovny. Osud budoucích vztahů USA (nejen) s Evropou je v rukou Trumpa a jeho politiky. Zjistí-li, že současná politika ovoce nenese, což už uznal i Trump, když oznámil recesi, má ještě čas vrátit směřování a mezinárodní politiku do starých kolejí. A pokud se mu to nepodaří, nebo chtít nebude, pak se stále můžeme utěšovat, že po Trumpovi přijde jiný prezident, který všechny mezinárodní vztahy zase narovná, pokud to bude možné. Nesmí si však v Americe zvolit pokračovatele současného kurzu.
Odpověď na otázku z titulku tedy zní jednoznačně ano. Současné Trumpovské USA pro to hned od začátku udělaly víc než dost, především samotný prezident a pak i šéf úřadu pro efektivnost státní správy. Oba jednají nejen arogantně, ale především neuváženě, čímž rozbíjejí dosud velmi dobré vztahy. A to jsou u kormidla necelé dva měsíce. Uvidíme, jestli jim do budoucna dojde energie a blbé nápady, anebo ve svém zatvrzení vůči okolnímu světu vytrvají. Přejme si to první. A doufejme, že vztahy se opět narovnají stejně rychle, jako se pokazily. Těžit z toho pak budou všichni.
