Článek
Těžko bychom na světě hledali úřad s horší pověstí. Pro mnoho lidí snad i výslechová místnost StB zní lépe než finanční úřad. Ano, ten úřad, který po nás nenápadně jde a za každou cenu nás chce dostat do basy, nebo nám alespoň napařit takovou pokutu, že exekutoři u nás doma budou častěji než my sami. Inu, holt nic na světě není jisté. Až na smrt a daně. A nad tím druhým bdí jako ostříž ten nejhorší z úřadů.
Mně se teď přihodilo, že jsem na tomto místě s tak příšernou pověstí musel něco vyřešit, ideálně formou konzultace. A samozřejmě, při konfrontaci s takovým nechvalně proslulým úřadem jsem se docela obával. Sice se mi spát dařilo, ale znáte to, jak se blížilo datum s úředními hodinami, stres se kumuloval. „Co budu dělat,“ honilo se mi hlavou.
Plán byl naprosto jasný: Být co nejpokornější, nechat si nadávat, svěsit hlavu, všechno odkývat, slíbit, snažit se plnit a při každém pozdravu vyseknout císařskou poklonu. Samozřejmě jsem počítal i s tím, že všude bude spoustu cedulek, ukazatelů a tabulek, z nichž zrovna té nejdůležitější si nevšimnu a proviním se proti místnímu řádu. A že se pak jako blbec budu muset doptávat, za což na mě dolehne spravedlivý hněv. Takže i za ten jsem se dopředu omlouval.
Když nadešla hodina H, vzal jsem za kliku dost oběhaných dveří a s nejvyšší pokorou jsem překročil práh tohoto nebezpečného úřadu. Chvíli jsem marně civěl na rozpis, které oddělení je v kterém patře a které oddělení by bylo adekvátní mi pomoci. Nic moudrého jsem však nevykoukal a než jít někam na blind, raději jsem se rozhodl zeptat se na podatelně, jelikož žádný pult s informacemi se v místě nenacházel. Naštěstí cedulky odkazující na podatelnu jsem si všiml a zamířil do správných dveří, které byly ještě více oběhané, než ony dveře vstupní. Paní na podatelně jsem v krátkosti vysvětlil svůj problém a ta se mě tak trochu rafinovaně optala, jestli chci teda na oddělení fyzických osob. Asi jo, kývl jsem. Odpovědí mi bylo, že v tom případě do třetího patra a doprava, kancelář paní se jménem, které už jsem zapomněl, ale myslím, že začínalo na M.
Stoupal jsem tedy po schodech, kolem kantýny, stále výš, až do třetího patra. Tam jsem se dal správně doprava, dlouhou chodbou plnou dveří s cedulkami jmen v nich sídlících osob. Ty jsem pochopitelně četl co nejpozorněji, ačkoliv co který odbor znamená, jsem neměl ani to nejmenší tušení. Ale hledal jsem alespoň jméno paní od M a přitom doufal, že jsem ho po cestě nahoru nestihl zapomenout, případně zkomolit. Tato obava se naplňovala tím více, čím více jsem se blížil ke konci chodby. Ještě jsem měl stále v záloze druhou stranu chodby, neboť jsem lišácky koukal jen na tu vlevo, abych náhodou nějaké dveře neopomněl. Pravou stranu jsem si nechal na zpáteční cestu. Ale znáte to, s každými dveřmi se šance na nalezení zmenšovala.
V tu chvíli, když už jsem byl skoro na konci chodby, se ozval z otevřených dveří naproti ženský hlas. „Hledáte někoho?“ Trochu jsem zazmatkoval a vykoktal jméno paní na M, doufaje, že jsem ho nezkomolil. Dozvěděl jsem se, že ta tam zrovna není a že to mám vyřešit zde. Vešel jsem tedy do kanceláře a přivítala mě milá paní. Nabídla mi židli a já ze sebe vykoktal, proč tam vlastně jsem a že bych rád platil daně, ale nevím jak. Kupodivu se mi nedostalo opovržení ani žádných nadávek, ba mě ani nechtěla vyvést ochranka. Paní byla moc příjemná, ochotná, a snažila se se mnou problém skutečně vyřešit. Bohužel jsme se společně dobrali výsledku, že ani ona sama neví, co se mnou. Prostudovala si podklady, které jsem s sebou přinesl, zeptala se, jestli si je může okopírovat, že se podívá a že mi dá do konce týdne vědět. Tím moje sezení a konzultace během asi čtvrt hodinky, kdy jsme se společně snažili problém vyřešit, skončilo. Paní i já jsme se s úsměvem rozloučili a já byl rád, že to je celé za mnou. Pravda, při odchodu jsem ještě na chodbě potkal nějakého pána, který se tvářil značně nerudně, ale ani to nakonec nezkazilo jinak skvělý dojem.
Paní mi pak asi za dva dny skutečně volala, nicméně já jsem si omylem, jako ten největší mamlas vypnul zvonění a neslyšel telefon. Zjistil jsem to až doma, kdy bylo příliš pozdě volat zpět a omluvit se. Ovšem paní byla tak hodná, že se další den ozvala dopoledne znovu a sdělila mi, jakého se dobrala výsledku, odcitovala pár paragrafů a odstavců, přičemž mě pro jistotu ještě odkázala na živnostenský úřad, abych se poptal raději i tam.
Jaké že jsem si z toho já odnesl ponaučení? Že není všechno tak strašné, jak se zprvu zdá. Ono hodně záleží, na koho na tom kterém úřadě narazíme. A nakonec při správné konstelaci úředníků může být i ta návštěva finančáku, tedy toho nejhoršího z nejhorších, poměrně příjemná záležitost.
