Článek
Za letní sezonu jsem pro vás na historicky zaměřených akcích posbíral od lidí několik nepřesností, omylů a mýtů, které se týkají dob středověku a raného novověku. Do mladší historie jsem se (zatím) raději nepouštěl. Co tedy nejčastěji koluje mezi lidmi za „vědomosti“ o dobách minulých, ačkoliv to ve skutečnosti bylo nějak jinak? Pojďme si projít první část historických omylů.
Malí lidé
Tato fáma převládá asi nejvíce. To, že lidé byli ve středověku mrňaví. Někdo říká 150 centimetrů, jiný o něco méně, další o trochu více. Jak velcí ale lidé ve středověku tedy skutečně byli? Většina výzkumů se shoduje na průměrné výšce plus minus 170 centimetrů. Dnes se udává průměrná výška (u mužů) 180 centimetrů. Tedy o 10 více, než před 600 lety. Nejvíce za to ale může 20. století, kdy se velmi zlepšilo stravování a v jeho druhé polovině se začaly používat růstové hormony, které „jako odpad“ přešly do lidí. Za poslední jednu, nanejvýš dvě generace, jsme se díky tomu poměrně dost vytáhli.
Tedy představy, že průměrný husita měl pod 150 centimetrů, jsou zcela mylné. Tyto představy se zakládají buďto na malých dveřích, které jsou k vidění v historických domech či hradech, anebo na porovnávání dobových zbrojí. Dveře však byly nízké z důvodu úspory tepla. Větší otvor logicky více větrá, tedy v zájmu našich předků bylo mít dveře menší. Co se zbrojí týká, pak je na vině nesprávné skládání částí. Když zbroj složíme tak, aby stála, zdá se nám malá. To proto, že na stojanu vynecháme části, které zbroj nepokrývala (nejčastěji v oblasti pánve). Když bychom si ji navlékli na sebe, zjistili bychom, že nám víceméně padne, tedy že pro trpaslíka dělaná nebyla.
Rytíře vytlačil střelný prach
Dalším častým omylem, který můžeme slýchat, je, že rytíři, tedy těžká jízda, byli z bojišť vytlačeni vynálezem střelného prachu a palných zbraní. Ani to není pravdou. Palné zbraně a těžká jízda existovali několik set let vedle sebe. Tehdejší palné zbraně většinou nevykazovaly takovou sílu, aby prostřelily dobrou zbroj. (Samozřejmě se bavíme o ručních zbraních, střela z kanonu prošla čímkoliv.) A ani kadence střelby nebyla nijak závratná. K výraznému zlepšení palných zbraní došlo až během průmyslové revoluce v 19. století.
Co tedy skutečně způsobilo, že těžká jízda opustila bojiště? Důvodů je několik. Prvním a největším důvodem je ekonomická stránka. V průběhu 16. století došlo ke změnám společnosti, které nasměrovaly ekonomiku poněkud jiným směrem. Situace se odrazila i na bojišti, kde zemskou hotovost, tedy svolené rytíře s doprovodem, vystřídaly žoldnéřské armády. Nově se šlechticům do boje moc nechtělo a posílali jako náhradu za svou účast peníze. Za ty si pak král mohl naverbovat žoldnéře. Vybavení žoldnéře bylo pochopitelně nepoměrně levnější, než výzbroj jednoho rytíře a proto bychom pány ve zbrojích mohli potkat na bojišti spíše sporadicky. Zároveň efektivita pěších oddílů značně stoupla, což je druhý důvod, proč rytíři opustili bojiště. Proti hradbě vystrčených pík se útočí na koni velmi těžko, proto těžká jízda postupně ztrácela smysl.
Pikenýři
Těžké meče
A u rytířů zůstaneme. Meč byl totiž poměrně oblíbenou rytířskou zbraní. A my na různých hradech a zámcích ve zbrojnicích slýcháváme, jak tenhle dvouruční má 10 kilo, tadyten dokonce 15. Ve skutečnosti byly ale meče o poznání lehčí. Dlouhý meč, který se drží oběma rukama, vážil v 16. století mezi 1,5 – 2 kilogramy. Meč dvouruční pak něco mezi 2,5 – 4 kilogramy. U mečů do jedné ruky bychom se mohli pohybovat někde mezi 1 – 1,5 kilogramy.
Za důvod co nejnižší váhy bychom považovali jeho obratnost. Meč nebyl údernou zbraní, jako třeba sekera, kladivo, nebo palcát, ale spíše zbraní obratnou, kdy cílem bylo soupeře překombinovat a zasáhnout do odkrytých míst. Případně pak v souboji beze zbroje prostě být technicky lepší a rychlejší. A k tomu je prostě lehčí meč daleko příhodnější. Nehledě na to, že čím lehčí zbraň, tím později se unaví i ruka, která ji vede.
Hrady z kamene
Dnešní hrady, respektive to, co nám z nich zbylo, nabádají k tomu, abychom uvěřili, že to byly nepohodlné, tmavé, kamenné pevnosti. Ovšem na hradech bychom ve středověku našli daleko více prvků dřevěných než kamenných. Všechny nástavby věží, ochozy, různé kůlny a přístřešky, to všechno bylo ze dřeva. Materiálu, který byl ve středověku daleko dostupnější a levnější než kámen. Na hradech se tedy cokoliv, co nemuselo vydržet obléhání, stavilo ze dřeva. A má to i tu výhodu, že dřevo je na žití a vojenskou službu o poznání příjemnější materiál. Jen zub času zapracoval, všechny hradní dřevěné prvky se rozpadly a zmizely a nám teď zbylo jen to kamenné. A to mnoho lidí může mást.
Toto byly první tři omyly široké veřejnosti týkající se naší historie. V dalším díle dokončíme seznam dalších omylů, které jsme zaslechl. Patříte také k těm, které jsem tímto článkem poučil, nebo už jste to dávno věděli?
