Článek
Doba současné vlády je bouřlivá, nejistá. Čím si ale můžeme být jistí je, že se během ní vždycky bude šlapat po ekologii, což u nás není nic nového, jen nyní tomu vláda značně napomáhá. Ekologie – symbol brzdy pokroku a omezování. Lidé, kteří smýšlejí alespoň trochu ekologicky, jsou napadáni coby nebezpeční extrémisté.
Jasným důkazem, kterému mnozí lidé tleskají, je poněkud pochybné osočení Filipa Turka, který úředníky na ministerstvu životního prostředí nazval parazity. Ten sice vzápětí svá slova dementoval a přesunul k aktivistům, ale všichni dobře víme, že v cestě mu nestáli pomatení ničitelé uměleckých děl, ale (zatím nevyhození) úředníci z ministerstva. Jak nejmenovaný ministr Turek z pozice vládního zmocněnce pro Green Deal, tak Petr Macinka, coby prozatímní ministr životního prostředí, se rozhodně ekologicky neprezentovali, naopak se tvářili jako buldozeři, kteří na rezortu starajícím se o ty zbytky přírody, co tu máme, nenechají stát ani cihlu.
Co je to ekologie?
Ještě si na začátek trochu připomeňme, co to vlastně ekologie je. Ne, není to zarytá ochrana přírody za každou cenu. Je to věda zabývající se životním prostředím. Nic víc a nic míň. Ekolog je člověk, který rozumí vztahům v určitém prostředí, v němž společně žijí rostliny a živočichové na neživé části přírody, jakou je hlína a voda, při působení vnějších vlivů jako vítr a sluneční záření. Pokud budeme hledat odpověď na otázky ohledně životního prostředí, vztahům v něm anebo jeho změnám po určitém zásahu, pak bychom se měli ptát ekologa. Co se s přírodou stane, pokud zde postavíme dálnici? Co nastane, když svedeme řeku do trubky? Co způsobí emise uhelné elektrárny s přilehlými lesy? Na to všechno nám umí erudovaně a správně odpovědět právě ekolog.
Aktivisté
Na stejné otázky se můžeme zeptat také ekologických aktivistů. Ti nám ale neodpoví. Protože odpověď neznají. Budou ale chránit přírodu za každou cenu. Klidně se přilepí k asfaltu, přivážou ke stromům nebo zablokují vjezd na jatka. Případně demonstrativně spí v automobilovém muzeu či znehodnocují nejslavnější umělecká díla rajskou polévkou. Nevědí proč, ale vědí „že to tak je správně.“ A jsou vidět (zdravím hlavní tvář aktivistů Grétu). Jsou vidět daleko více, než vědci, kteří nám mohou říci odpovědi a debatovat s námi.
Zatímco s ekology se dá debatovat a oni sami nejsou apriori nastavení proti pokroku, ale spíše jej směřují směrem který méně škodí přírodě a snaží se ho vybalancovat s ochranou přírody, tak s extrémisty se zkrátka debatovat nedá. Zato jsou daleko více vidět a slyšet. Jenže vlastně nemají co říci.
Co společnost?
Dostáváme se k tomu, že většina společnosti je zaujatá proti ekologům (které nezná, ale které si zároveň plete s extrémisty). Tato většina touží po pokroku a prosperitě. Jenže ochrana přírody tyto dvě veličiny omezuje. Proto je dobré se na ní podle lidí vykašlat a spíše si vydělat víc peněz, abychom se měli lépe. Právě této nálady se chytili Macinka s Turkem a sbírají za to body. Když jde o to, jestli postavit dálnici napříč chráněným územím, většina lidí kývne na možnost být v bodě B o čtvrt hodiny dříve, než mít možnost se projít lesem. To je holt naše vidění pokroku. Je poněkud omezené a sobecké, ale touha po pohodlí a bohatství je jednou z nejsilnějších lidských vlastností.
Ještě více toto pravidlo platí v případě, že dotčený kus přírody nemáme na očích. Své by o tom mohly vyprávět deštné pralesy kvůli nadměrné těžbě vzácného dřeva. Své o tom mohou vyprávět orangutani vyhánění ze svých domovů kvůli rozšiřování plantáží olejových palem (kdo se kouká na to, jestli výrobek neobsahuje palmový olej?). Platí to i u těžebních oblastí uhlí, do kterých se zakusují obří díry a vedle kterých se kupí stovky tisíc tun hlušiny. Ale také u oblastí kdesi v zemích třetího světa, kde se devastuje příroda kvůli vzácným kovům. Až budete měnit mobil, vzpomeňte si na ně. Ano, platí to i pro vás, ekologičtí majitelé elektromobilů.
Příroda je životní prostředí
Patrně i zarytí odpůrci ekologie mi dají za pravdu, když napíšu, že příroda je naším životním prostředím. Jsme její součástí, a bez fungujícího ekosystému zkrátka nemůžeme fungovat. Bez něj nebudeme mít co jíst a žít na poušti nám Středoevropanům moc nejde. Nám se dobře kouká na stromy a trávu.
Zároveň platí, že životní prostředí chceme mít nejen funkční, ale také hezké, aby se v něm žilo dobře. Málokdo si doma neuklízí. Přesto, že to je drahé, neefektivní a časově náročné, většina lidí bere minimálně jednou za týden do ruky vysavač a vysaje si byt. Utíráme prach a myjeme kuchyňskou linku. Párkrát do roka myjeme okna. Šťastnější si posekají zahrádku. A proč? Proto, aby žili v hezkém prostředí. Jejich životní prostor chtějí mít uklizený a pěkný. I přesto, že to vyžaduje nějakou oběť, která je mnohdy časově, energeticky i finančně náročná.
Zvláštní je, jak se ale chováme k životnímu prostředí mimo práh našeho domu. Pokud vstupujeme do veřejného prostoru, rázem ztrácíme snahu o zlepšení společného životního prostředí. Málokdo na ulici sebere povalující se odpad, aby ho dal do koše. Necháváme to na jiných. Kritizujeme, když není posekaná tráva, když jsou na chodníku vajgly a pejskaře bychom škrtili vodítky. Ale pasivně čekáme, že problémy vyřeší městské služby.
A ještě horší je to v prostoru přírody. Tam, kde jsme se ještě nestihli naplno roztáhnout a je třeba les nebo louka, tam bychom jen brali. Vyrvali přírodě cokoliv, jen aby přes potok byl jez pro lepší koupání, na louce mekáč a lesem by měla vést dálnice, protože přece nepojedu dva kiláky okolo. Nikoho nenapadne, že tím ubližujeme nejen přírodě. Ubližujeme našemu životnímu prostředí. V rámci pokroku bychom nejraději tento přírodní odkaz zničili. Ideálně rovnou a přímou cestou.
Samozřejmě existuje řešení. Pokrok ruku v ruce s ekologií skutečně funguje. Jen není tak jednoduchý, levný, rychlý a pohodlný. Ukázkou funkčního pokroku může být třeba Švýcarsko, které je v ekonomickém čele, přesto se k přírodě umí chovat ohleduplně. Ale my zkrátka nejsme tímto směrem nastaveni. Možná v nás stále dlí semínko socialistické výchovy, kdy tím nejlepším dvorkem u domu byl ten zalitý betonem. A proto to tu demagogové jako Turek mají docela lehké…
Dá se s tím něco dělat, aniž bychom to významně poznali?
Možná by stačilo se zamyslet, co můžeme pro přírodu udělat. Jestli opravdu potřebujeme tu zkratku přes les. Zdali vážně musíme jet do města pro každý šroubek nebo jestli se do hospody nedá jet raději na kole než na kouřícím „fichtlu.“ Jestli je opravdu nutné mít doma zapnutou televizi 24/7 a jestli to tričko přeci jen nejde ještě půl roku nosit, než si koupím nové. Jestli je nutné objednávat si zboží online s tím, že ho kdyžtak vrátím, když se mi nebude líbit. Nakupujme raději s rozumem to, co potřebujete. Patříme mezi největší plýtvače s potravinami. Takto se dá pokračovat donekonečna. Všimněte si, že jsem například nenavrhnul omezit dovolené, to je zkrátka každého právo a nikdo mu nemá říkat, že se má omezit. Ani zahodit klíčky od auta. Jezděte, pokud to potřebujete, ale s rozumem, ne za každou zatáčku, kam se dá pohodlně dojít pěšky. Omezme se rozumně, tak aby nás to nijak nebolelo. Úplně postačí upravit pár zvyků, které ušetří nejen přírodu, ale i naši peněženku, a ještě budou prospěšné našemu zdraví.
