Článek
Evropské státy jsou nastavené sociálně velmi přívětivě. Není snad na Starém kontinentě stát, který by nechal své občany zcela na holičkách a na ulici bez podpory. Dalo by se namítnout, že je tedy zvláštní, že se tu vyskytují bezdomovci. To je sice pravda, ale v případě bezdomovců neselhal samotný záchranný sociální systém, ale více faktorů, v nichž důležitou roli hraje odpovědnost jedince a jeho vztahy s rodinou. Pokud se občan alespoň trochu snaží, pak mu stát vždycky nějakou pomoc nabídne.
Samozřejmě sociální zabezpečení máme i u nás v republice. Možná o to větší, že jsme si prošli čtyřiceti lety éry socialismu, kde byl na sociální jistoty kladen poměrně velký důraz. Takže jsme si na pomocnou hůlku od státu zvykli. Ať už u nás je drahota Fialova nebo kohokoliv jiného, případů lidí, kteří se ocitli na dlažbě je jen velmi málo a stát umí finančně pomoci, když to potřebujeme.
Jenže jsme si na vysoký standard zvykli až moc. Díky státu máme nyní nastavenou nějakou hranici, pod níž bychom se neměli v životě dostat. A ta hranice je skutečně poměrně vysoká. Každý občan má nárok na zdravotní pomoc zdarma, přístupné školství a další vymoženosti, které zajišťuje stát. Také může občanům v životné krizi minimálně krátkodobě finančně pomáhat, aby zvládli ukočírovat své příjmy, pokud například přijdou o práci.
Možná se někomu může zdát podpora od státu malá a nedostačující na plnohodnotný život. Je však potřeba si uvědomit, že jde pouze o pomocnou berličku, aby člověk neživořil. V tu chvíli je na něm, aby svou zoufalou situaci nějak řešil. Buďto snížením nákladů anebo zvýšením příjmů. Sedět doma na gauči, natahovat ruku směrem ke státu a nadávat, že nemám na dovolenou jako sousedi, je velmi smutný případ…
Každopádně i když se máme sebehůř, pořád se nemáme tak zle, jako většina světa. Pořád netrpíme hladem, máme kde bydlet, můžeme se denně sprchovat dokonce teplou vodou, většina rodin má alespoň jedno auto. Možná nemáme na každodenní večeři v restauraci, ale nouzí rozhodně netrpíme. Je nám to ale málo, a tak mnoho z nás nadává, že se o nás stát neumí postarat.
Problém bude ale zakopaný jinde než v sociálním systému. Problém bude zakopaný u těch lidí, kteří tolik hlasitě nadávají. Stát nám nastavil nějakou dolní hranici, pod níž bychom neměli spadnout. Pojistku proti úplné chudobě. Ale ten samý stát nám na druhou stranu umožňuje postarat se o svůj život, a především své finance, vlastními silami. Chodit do jakékoliv práce, podnikat, rentovat, cokoliv, co přinese kýžené peníze. A většina lidí toho využívá. Někdo si najde dobré zaměstnání, někdo založí firmu, jiný zase začne pracovat coby živnostník. Někdo dobře investuje a pak celý život může žít z výdělků. Komu je málo brát výplatu tady, jezdí pracovat za hranice. Fantazii se téměř meze nekladou.
To je to, co nespokojeným lidem vadí. Ne to, že by se měli špatně, objektivně se špatně totiž nemají. Vadí jim to, že přičinlivější spoluobčané se mají lépe než oni. Že se nespokojí s minimem, které nám nastavil stát, ale že se snaží, dřou, používají kreativitu k tomu, aby se měli lépe. A rozhodně se lépe mají, protože čekat, co kápne od státu, je asi to nejhorší, co může člověk pro zlepšení své ekonomické situace udělat (pokud je aspoň základně finančně gramotný). Je to ten rozdíl, který v lidech doutná nespokojenost. Závist, že se někdo má lépe než oni. Jenže neschopnost je raději žene do diskusí, kde si vylévají žluč na stát i na úspěšné lidi. A celý tento problém se pak projevuje navenek jako velká míra chudoby a neschopnost státu se postarat o své občany.
