Článek
Boj s terorismem je záležitost, která nemá vítěze. Respektive zvítězit mohou jen teroristé. V současné chvíli se o tom přesvědčují Izraelci. Z Íránu bylo na území Izraele vypáleno 180 balistických střel. Izrael se nechal slyšet, že v Íránu mají čekat na odvetu. Nebude to ale mít nijak lehké. Boj proti státům umožňujícím fungování různých teroristických organizací je vždy velmi těžký. Někdy takřka nemožný. A to z mnoha důvodů.
Válka, tedy vojenský konflikt dvou států, jak ho vidíme dnes na Ukrajině, je poměrně jednoduchá věc. Stojí proti sobě dvě konvenční armády, které drží území a navzájem se snaží „přechytračit“ jedna druhou, aby získaly výhodu a mohli postoupit zase dál. Zdaleka to není žádný romantický dýchánek, ani akční film, ale je to jednoduchý konflikt, který lze vcelku snadno pochopit. Naproti tomu vojenská operace proti teroristické buňce je vždy velmi ošemetná věc. Buňka totiž funguje na principu skrývání. Ne ukrytí před nepřítelem, ale rozplynutí v davu. Davu civilistů. A boj v davu civilistů je extrémně ošemetná záležitost.
Tajné služby a zpravodajci mohou odhalovat úkryty, sklady a velitelská stanoviště. Ovšem všechno obvykle bývá skryto pod civilní infrastrukturou. Jako například tunely pod nemocnicí v Gaze. V tomto případě zcela pochopitelně nelze jen tak zaútočit a úkryt zničit například ze vzduchu. Je třeba nasadit pozemní složky, které jsou podstatně zranitelnější a především pomalejší. Teroristé tak mohou včas vyklidit pole a odnést s sebou i většinu vybavení. Zároveň je každá civilní oběť oprávněně terčem kritiky. A to i v případě nehody.
Ostatně pojďme se podívat na to, kdo takový terorista může být. Jednoduše kdokoliv. Muž točící na kruhu keramiku v noci vezme zbraň a jde střílet do měkkých cílů. To jsou nejčastěji větší shromáždění civilních osob. Poté co vykoná svou „špinavou práci,“ zase sedne ke kruhu a vyrábí keramiku. Takového člověka je nejen velmi těžké najít, ale také eliminovat. Bez jasných, prokazatelných důkazů by se jednalo o vraždu civilní osoby. V médiích popisované jako vraždu hrnčíře, otce pěti dětí a prima manžela a přátelského člověka. Je prostě těžké válčit s nepřítelem, který existuje jen tehdy, když se mu to hodí.
Jako možné řešení se nabízí odstranění špiček teroristických buněk. Jenže ani to se neprokázalo jako účinné, neboť na post každého takového vůdce čekají další a další jemu podobní. Usáma Bin Ládin, jedna z ikonických tváří terorismu, byl po své eliminaci okamžitě nahrazen Ajmánem Zavahrím. Existenci Al-Kájdy to nijak nenarušilo.
Američané mají zkušenost z Afganistánu a z Iráku. V obou případech měli pevně vybudované pozice a byli prakticky neporazitelní. Jenže neměli proti komu bojovat. Bojovníci Al-Kájdy byli schovaní kdesi v tajných horských tunelech a bojovali, jen když se jim to hodilo. Když ne, vzali zase motyky a šli okopávat opiová pole. A byli nedotknutelní. Po marných snahách posílit demokratické křídlo to USA v obou případech časem zabalili.
Otázkou je, zdali Izrael má lepší startovací pozici. Vlády Íránu i Libanonu vědí, že na svém území mají teroristické organizace útočící na Izrael. Zatímco Libanon se alespoň tváří, že by s tím chtělo něco dělat, Írán radikální milice otevřeně podporuje. Bohužel, jak ukázalo Arabské jaro, muslimské národy nejsou na demokracii stavěny a po pádu diktatury se vždy situace vyhrotila až na úroveň občanské války. Z ní vzešel například Islámský stát, který také nebylo jednoduché porazit, neboť kampaň vedená proti němu byla něco na pomezí konvenční operace a boje s teroristy.
Mnozí by mohli namítnout, že nejlepším řešením terorismu je křesťanské nastavení druhé tváře. Na to ovšem teroristé čekají. Jsou to lidé, kteří rozumí jen síle, kterou sami rádi ukazují. V případě nastavení druhé tváře to považují za svůj úspěch a za slabost západu. A motivuje je to zkusit to znovu. Což rozhodně nechceme. Pak tedy držme palce Izraelcům.
