Článek
Napříč politickým spektrem se táhne řevnivost. Je jedno, na kterou stranu se zaměříte, vždy najdete obří míru animozity a vzájemné nesnášenlivosti. Lze to v jistém úhlu pohledu chápat, protože politika je konkurenční boj a každé straně jde o to, aby v dalších volbách sebrala co nejvíce hlasů protivníkům a vyšla jako nejsilnější. Jenže při tom všem boji politici zapomněli, že vládnout neznamená dělat samé populární kroky a přitom upozorňovat na chyby druhých. Vládnutí by měla být především státotvorná činnost, ideálně s dlouhodobým konceptem. Sytém, kdy jedna strana čtyři roky buduje něco, co opozice během prvních měsíců opět celé zruší, je nejkratší cestou do pekel a celému státu pak schází jakýkoliv směr, kterým se bude ubírat v budoucnu, čili přichází o budoucnost. A s ním i my všichni. Žít ve státě bez budoucnosti a bez perspektivy je náročné a je to cesta špatným směrem, kde chce žít jen málokdo, komu stačí chodit do práce, do hospody a 50 kanálů v televizi.
Co dělá opozice už pěkných pár let? Křičí. Kritizuje vládu, což je de facto její úkol, takže je to správně. Co ale správně není, je kritika za každou cenu, bez možnosti řešení. Taková kritika jsou jen prázdná slova, která upozorňují na něco, co se mi nelíbí. Mají smysl pouze pokud kritizujeme nějakou naprosto elementární věc, která je každému jasná, například nevytřenou společnou chodbu, ovšem hodláme-li kritizovat státní rozpočet nebo ceny paliv, bylo by fajn u kritiky zároveň nabídnout i nějaké řešení.
Zkusme jednoduchý příklad ze života: Zedník samouk se pokouší ve svém volném čase na zahradě postavit garáž. Přes plot na něj kouká soused a odborným okem zhodnotí, že to nestaví dobře. Tuto informaci může staviteli podat dvěma způsoby:
A) „To ti spadne. Vždyť to vůbec neumíš. Vy mladý jste úplný nemehla.“
B) „Tohle nebude držet. Máš to úplně křivý. Zkus použít olovničku, lanko, ty základy vykopej hlouběji a na ty vyšší řádky si vezmi lešení. Kdybys něco neměl, můžu ti půjčit.“
Která z kritiky vyznívá lépe? Asi se shodneme, že ta druhá, která upozorní na tu samou chybu, ale zároveň nabídne řešení, jak chybu odstranit. A ještě k tomu nabídne pomoc. Sice v příkladu jde o budování garáže, ale to samé platí i u státu. I ten je třeba vybudovat a ne každé vládě to jde. Proto by bylo fajn, kdyby se ozvala opozice ve smyslu druhé sousedovy kritiky a nabídla své možnosti řešení problému. Na vládě by pak bylo zvážit, jestli třeba nemají pravdu, nebo bude lepší jet si vlastní cestou. Měli by možnosti volby. Což v současné situaci rozhodně nemají. Slavné Fialovo video s průhonickou Pumpou je zářným příkladem toho, jak by opozice neměla fungovat. Ačkoliv tnulo do živého a Fiala schytává kritiku, tak ne za to, jakou antikampaň vede, ale za to, že začal být takto aktivní až v době, kdy už je pozdě. Ve videu poukázal na problém, ale nenabídl nic navíc, pomoc řešení, návrh, nebo jen názor.
Politika není fotbalový zápas, ačkoliv se mu stále více podobá, ale tvořivá činnost, kde je dobré nabízet možnosti a rady. Při fotbalovém utkání asi těžko přijde trenér jednoho týmu k druhému, aby jej upozornil, že mají v týmu rychlého a šikovného útočníka a obránce má zhmožděné koleno. Jenže chceme-li vybudovat stát s budoucností, není důležité, jak skončí aktuální zápas, ale co dokážeme vybudovat společnými silami. Protože se v současném stavu naší politiky spíš zdá, že ono utkání neskončí jen prohrou jedné nebo druhé strany, ale totální devastací celého hřiště. Zatím to vypadá, že to funguje, ale problémy už se pomalu dostavují.
Je na čase, aby vláda a opozice začaly spolupracovat. Pokud jim nejde jen o koryta, ale o blaho celé země, pak si musí připustit, že nic není černobílé a že pravdu může mít i protistrana. Není na místě odmítnout návrh opozice jen proto, že pochází od opozice, ale je nasnadě se nad ním zamyslet, jestli nedává smysl. A pokud ano, přijmout jej. Naopak kritici by si měli uvědomit, že prázdné házení špíny a posměšky ničemu nepomohou, jen prohloubí příkopy a následná spolupráce bude o to těžší.
Jenže vše nasvědčuje tomu, že žijeme ve zvláštní době, kdy lidé nevidí politiku jako vedení státu, ale spíše jako onen fotbalový tým, kterému je potřeba fandit. Možná, kdybychom přestali chodit za politiky do hospod, přestali je podporovat v jejich předvolebních mítincích po městech, přestali krmit jejich sociální sítě emotivními příspěvky, pak možná by politika zase dostala punc výjimečnosti. Politici nejsou jedni z nás, mají být top manažery. A naším cílem by nemělo být si s nimi udělat selfíčko. Sáhnout do svědomí si však musí i sami politici. Změna musí zkrátka vycházet ze všech vrstev.
