Článek
Člověk má tendenci zjednodušovat. Proto se snaží škatulkovat. Ať už výrobky, lidi, politiky. Má prostě dvě krabičky s nápisem „Přítel“ a „Nepřítel.“ A těm pak přisuzuje vlastnosti. Pochopitelně nepřítel žádnou kladnou mít nebude. Může se jednat o BMW, může se jednat o Kalouska a může se jednat o souseda Františka, který mi opilý vyvalil vrata a chodí za manželkou. Naopak přítel oplývá samými dobrými vlastnostmi, ať je škodovka, Babiš nebo soused Pepík, který mi vždy ochotně pomůže a se kterým chodím na pivo.
Zajímavé je, jak je to rozdělené černobíle. A nemyslím odstíny šedi, myslím skutečně černo-bíle. (Kdo si na Windows 95 pamatuje nastavení na černobíle, tak ví.) Prostě odmítáme připustit, že někdo, či něco, ve škatulce přítel, by mohl udělat něco špatného. Naopak někdo ve škatulce nepřítel zase něco dobrého. Občas nějaký ten přesah je, pochopitelně. Pepík nemá každý den dobrý a někdy nás pošle ho háje, škodovka občas musí od servisu. Zajímavé je, že pokud přesáhneme černobílý rámec, obvykle to bývá v negativní emoci. Ano, jsme ochotní uznat, že právě člen škatulky „Přítel“ udělá něco špatně. V této rovině jsme schopni přesáhnout černobílé nastavení naší mysli a dostaneme se, alespoň lehce, do odstínů šedi (neplést s úspěšným románem). Ale pokud bychom měli něco podobného zkusit u škatulky „Nepřítel,“ máme už problém. Zlí lidé přece nemohou dělat dobré věci. A nebo ano? A jsme ochotni si to připustit?
V poslední dekádě naše černobílé vidění světa obzvláště přiživují politici v rámci konkurenčního předvolebního boje. Snaží se nám namluvit, že jejich oponent (ať je to už Babiš, Fiala, Okamura, Kalousek, Schwarzenberg nebo Nerudová) je převtělením Antikrista a nikdy nemůže nic dobrého udělat. Volební období pod ním bude procházka peklem a naše země se pod jeho vládou stane zaostalou banánovou republikou (samozřejmě bez banánů). A my jim to v rámci fanouškovství sežereme i s navijákem.
Je vůbec zajímavé, jak jsme se z poměrně odosobněné politiky, kdy sice každý měl své favority, dostali až na fanatickou fanouškovskou úroveň, kterou bychom byli schopni najít snad jen okolo fotbalových a hokejových týmů. Svému „týmu“ jsme schopni odpustit naprosto cokoliv, zatímco konkurenční „tým“ jsme začali bytostně nenávidět a potkali-li bychom některého jeho představitele, hledali bychom shnilá rajčata (anebo vajíčka), abychom měli co házet. Zdá se však, že politikům, obzvláště těm populisticky nakloněným, toto uspořádání vyhovuje. Mají nás pak čím ovládat.
Příkladem fanouškovské politiky z historie nám mohou být konkurenční boje mezi závodními stájemi v Byzantské říši, které se dostaly až na úroveň bojů politických a vyústily v jedno z nejhorších povstání v dějinách Byzantské říše – povstání Níká.
Vraťme se ale k odstínům šedi. Jsme ještě ochotní a schopní vystoupit z černobílého nastavení? Jsme ochotní uznat, že nás politický oponent zavedl správnou věc, udělal správné rozhodnutí, řekl něco, s čím mohu souhlasit? Anebo cokoliv, co vyřkl Fiala, či Babiš, pokládáme rovnou za lež, špatné rozhodnutí a urážku? Umíme ještě v případě politických emocí zapojit hlavu? Anebo se necháváme strhnout fanouškovským srdíčkem?
Máme teď politické prázdniny (díky bohu). Ale na podzim začne další kolo předvolebních bojů. Nezkusíme sáhnout do svědomí, potlačit naše emoce a zapřemýšlet nad tím, co se nám politici snaží sdělit? Zároveň, ačkoliv má slova k nim těžko dolehnou, bych rád apeloval na politiky napříč stranami, aby zanechali rozdělování společnosti na své fanoušky a na své oponenty, ale aby tu byli pro všechny, napříč politickým spektrem. Já vím, zavděčit se každému prostě nelze, ale mohli by se starat o naši zem a ne o své PR mezi fanoušky.
Do té doby, máme na to ještě zhruba měsíc, si pojďme zkusit přiznat, že i BMW není úplně špatné auto (problém bývá spíš mezi sedačkou a volantem), soused František pěkně opravil barák a Kalousek sem tam vypustí z úst i něco, s čím můžeme souhlasit. Oni i ti nejhorší lidé v dějinách, ať mezi ně počítáme Hitlera, Stalina, Nerona, knížete Draculu, Luigiho Lucheniho, Putina, nebo Saddáma Husajna určitě za svůj život stihli udělat i nějaký ten dobrý skutek.
