Článek
Jsou v životě situace, kdy je lepší přiznat si pravdu, že něco děláme jinak, špatně. Bohužel problém často bývá, že si onu pravdu často sami ani neuvědomíme, dokud nám ji někdo nevmete do tváře. Ztrácíme pak možnost napravit se, změnit své chování, aby bylo lepší. Proto bychom si měli kritiku připustit a zamyslet se nad ní, než se začneme ohrazovat a nenávidět toho, kdo nás na náš nešvar upozornil. Naopak, takovému člověku, myslí-li to upřímně, bychom měli spíše poděkovat, než se na něj urážet. Ale nebudeme si nic nelhávat, kritika se snáší velmi těžko.
Neplatí to jen v osobním životě, ale naprosto stejně, možná s větší důležitostí, to patří i do sfér vysoké politiky. I politiky, a to bez výjimky, je potřeba pošťouchnout, aby si uvědomili, že něco dělají špatně. Jenže s tím sami nic moc nenaděláme. Jediná možnost běžného občana, kterak zkritizovat politika, je u voleb. Ale tam se naše kritika zcela míjí účinkem, poněvadž špatné výsledky voleb obvykle politické strany přisuzují špatnému marketingu a strategii oslovování voličů. Nezdá se, že by některá ze stran kdy zpytovala svědomí, že něco dělala špatně. Navíc je taková kritika velmi neadresná a nekonkrétní, takže i kdyby strana procitla, že něco dělá špatně, nebude vědět co.
Nezbývá než dosadit do politických funkcí také kritiky. Od nich již cílená kritika doléhá do správných uší a zní zcela jasně. Možná z toho důvodu bychom měli fandit opozičním stranám, které se u nás střídají s těmi vládními, a bohužel se naučily navzájem absolutně nevnímat a vést vůči sobě jen agresivní nesmiřitelnou politiku. Možná, kdyby namísto hádek a fanatického obhajování v diskusních pořadech politici naslouchali, co jim je vyčítáno, mělo by to daleko větší efekt. Přínosný pro všechny.
Máme také opoziční strany v Europarlamentu. Nejznámější nám jsou asi Patrioti pro Evropu, kterou v roce 2024 založil Andrej Babiš a která sdružuje politické strany kritizující Evropskou unii. O Patriotech toho víme ještě méně než o domácí politické scéně, nicméně pokud budou předkládat věcné a rozumné připomínky, mohlo by to probudit podivně fungující a přespříliš woke Evropskou unii k životu, takže by mohli splnit takový účel a rozdýchat umírající byrokratický kolos.
Evropští lídři to opět schytali i od Volodymyra Zelenského. Ten ve svém novoročním projevu zase jednou odhodil pláštík slušnosti a pokornosti, a začal více kritizovat a odmítat. Do roku 2026 byl zcela závislý na blahovůli západních lídrů (a jeho závislost trvá stále). Samotná Ukrajina by bez západní podpory neměla šanci přežít.
Jenže západní lídři se ošívají, když mají pustit euro. Omezují dodávky zbraní, omezují finanční podporu, slibují a neplní. Mnozí si odmítají připustit, že je lepší porazit Rusko na Ukrajině, než s ním bojovat doma a jejich podpora slábne, případně nikdy vůbec ani nevznikla. Zelenskyj se snad poprvé od počátku konfliktu ohradil proti tomu, co mu podsouvají západní politici. Odmítl chovat se jako poslušný psík na vodítku a škubl sebou proti směru, kterým ho západní lídři táhnou. Možná to vypadá jako vzpoura, kterou je třeba potrestat, ale dost možná to také některým otevře oči. Možná díky tomu pochopí, že válka není o tom ušetřit a mít vyrovnané rozpočty, není ani o zvyšování sociálních dávek. Je o prostém přežití. Pokud to nepochopí, možná budou muset za pár let řešit to, co nyní řeší Ukrajina.
Někdy je potřeba bouchnout do stolu a ohradit se: „Takhle se mnou jednat nebudeš!“ Jestli se jedná o šikanu ve škole, bossing v práci, posměch v hospodě, obhajobu konzervativních hodnot před woke kulturou, anebo házení přes palubu v době války, je jedno. Efekt by měl být vždy podobný.
Strana, která koná příkoří nebo přehlíží své chyby, by měla otevřít oči a zpytovat svědomí, zdali nezašla už příliš daleko. Nejhorší, co může člověk v takovém případě udělat je nečinnost.
