Článek
Whataboutismus je termín pro odvracení pozornosti od problému tím, že se něco jiného děje jinde. Jako by dotčený problém přestal existovat, protože je nahrazen jiným. Pověstné vytloukání klínu klínem. Asi každému je znám případ ze školy, kdy děti špatnou známku obhajují tím, že Anička dostala taky pětku. Načež platí otřepaná rodičovská fráze: „Mě nezajímá co dostala Anička, mě zajímá cos dostal ty!“ A příklady ze života bychom mohli pokračovat až donekonečna.
Jenže on se nám whataboutismus dostal i do politické kultury. Zatáhli jsme si jej nevědomky do sféry, kde se debatuje o politice. A tam rozhodně nepatří. Ve sférách vrcholné (ani nižší) politiky není rozhodně vhodné, ba ani žádoucí, cokoliv čímkoliv omlouvat. V politice se zkrátka mají problémy a průšvihy řešit, ne omlouvat. Poněvadž v takovém případě roste podhoubí beztrestnosti nebývalým tempem.
Volič, tedy i diskutující na sociálních sítích, je ten, kdo má politiky kriticky sledovat a hodnotit jejich práci. Většinu práce za voliče převzala média, která jsou nazývána hlídacími psy demokracie. Novináři slídí v kuloárech, poslouchají debaty, věnují se politice a především hledají přešlapy a průšvihy jednotlivých politiků. Jakmile něco vyslídí, okamžitě s takovým sólokaprem přicházejí na stránky novin, dnes spíše zpravodajských serverů, aby nás, voliče informovali o tom, kdo co provedl. Máme tyto informace doslova naservírované pod nosem.
Jenže my s nimi pracujeme naprosto špatně. Namísto toho, abychom vyvozovali důsledky, žádali po politicích více zodpovědnosti a v tom nejhorším případě požadovali abdikaci, začneme používat whataboutismus. Přenášíme vinu na jiné politiky. A jelikož těch, co mají nějaký škraloup není zrovna málo, nemáme to příliš složité. Ať už jsme voliči Fialy, Babiše, Okamury nebo Rajchla, vždy si obhajujeme svoji volbu tím, že se hází vina na druhé. Nějak nám přestalo vadit, že politici dělají nepravosti, protože to samé dělají i v druhém politickém táboře. A namísto toho, abychom se plácli do čela a zakroutili hlavou, že jsme se spletli, vyřešíme to zcela jednoduše tím, že vrátíme smeč na druhou stranu diskuse.
Pokud se vytáhne na nějakého politika, do jehož tábora občan patří, nějaká páchaná nepravost (lhaní, krádež, úplatky…), pak jsme se naučili nabýt ke svým politickým klubům kritičtí, ale naopak poměrně agresivně přehodíme vinu pomocí whataboutismu zase zpět, protože protistrana má ve svých řadách politiky, kteří dělají totéž. Je to zjednodušující psychologická reakce, která brání naše myšlení. Namísto uznání vlastní chyby se naše myls snaží podsunout nám jednodušší řešení, které v tomto případě tkví ve whatbaoutismu. Je nám jedno, co provádějí „naši“ poslanci, když to samé dělají i ti z protistrany. Vyřešeno, konec debaty. Jednoduché, ale hloupé.
Měli bychom ale namísto whataboutismu použít zdravý rozum. Při prokázání viny požadovat trest i pro člověka, kterému jsme hodili svůj hlas. Přiznat si, že nás obalamutil a že jsme se zmýlili. Jinak se politika nikdy nevyčistí, naopak bude zanášet čím dál více, protože obě strany se budou postupně obrušovat tak, jak budeme přehazovat vinu z jedné na druhou.
Jak je zmíněno hned v počátku článku, všichni to známe ze života, ale v politice jakoby whataboutismus přestal platit. Chcete příklad? Pánovi X (klidně si dosaďte sebe) rozbijí neposlušné děti okno. Co by měl správně udělat pan X? Děti dohledat, potrestat či v dnešní korektní době alespoň nahlásit rodičům, aby je potrestali oni. Jenže podle naší současné politické kultury pan X narazí na to, že rozbití okna je vlastně v pohodě, protože sousedovi okno rozbily také. Když paní Y v obchodě schválně napočítají koláče namísto rohlíků, také by se správně měla ohradit a požadovat nápravu a vrácení zaplacených peněz. Nebo snad hodí tento omyl za hlavu s tím, že sousedce včera namarkovali špatně mouku, takže jsou si kvit?
Tak nepřenášejme vinu na jiné a neomlouvejme problémy politiků tím, že to dělá i někdo jiný. Vyžadujme po nich odpovědnost za své konkrétní činy a vyvozujme za ně adekvátní důsledky.
