Proč nakupujeme vojenskou techniku a nevyrobíme si raději vlastní?

Někteří lidé stále ještě volají po tom, abychom si vojenskou techniku vyráběli vlastní. Kdysi jsme to tak dělali a dnes se to zdá jako ta nejlepší cesta. Myšlenka samozásobení vojenskou technikou (vlastně i čímkoliv jiným) se vážně na první pohled zdá být velmi výhodná. Žádné marže dodavatelům, žádné potíže s následným servisem, žádné čekací lhůty ani zdlouhavá výběrová řízení, žádná hrozba vypnutí aktualizace softwaru. Zkrátka vyrábět tanky, stíhačky, BVP, protiletadlové komplety a mnoho dalšího někde třeba u Prahy. Naši občané by měli práci, naše zbrojovky (ideálně státní) by měly příjmy a naše armáda bezpočet levných a kvalitních strojů. Takzvaně win – win situace pro všechny. Jenže ono to tak vůbec není.

Důvod, proč nakupujeme vojenskou techniku od dodavatelů ze zahraničí je především ten, že nám schází dlouhá léta vývoje. I kdybychom sestavili tým premiantů z ČVUT, bylo by pro ně nemožné si jen tak sednout k rýsovacímu prknu a za dva roky navrhnout ten nejmocnější tank a tu nejlepší stíhačku, nebo nejuniverzálnější BVP. Tato éra, kdy bylo možné přijít s nějakou inovátorskou myšlenkou a změnit pravidla hry skončila během druhé světové války, i když ani předtím to zdaleka nebylo tak jednoduché.

Vývoj těchto strojů zabere mnoho let a skutečně obrovské finanční náklady. A to bez pojistky, že se tyto náklady někdy vrátí. Například francouzské tanky Leclerc jsou patrně nejlepší na světě, ale vzhledem k náročnému a drahému provozu je téměř nikdo nechce. Přitom patřily mezi nejdražší projekty vojenské techniky na světě. Vývoj stíhaček F-35, které jsme objednali, stál stěží představitelných 55 miliard dolarů, což je přepočteno na naši měnu 1,2 bilionu korun, tedy polovina rozpočtu na celý rok. To opravdu nejsou peníze, které bychom mohli postrádat. Obzvláště v diplomatické bitvě o procenta HDP vynaložená na obranné výdaje, kde se hraje o desetiny. Kdybychom se však spokojili s horším strojem, například na úrovni Gripenu, pak vývoj tohoto stroje stál Švédy v přepočtu na koruny téměř 70 miliard. A to se bavíme jen o základní verzi. Každá další modernizace spolykala další miliardy, jen samotná verze E stála více než původní návrh. Na závěr společný evropský projekt stíhaček Eurofighter stál členské státy 20 miliard eur, tedy bezmála půl bilionu korun.

Dalo by se odporovat, že Češi si přece vyráběli v minulosti vlastní tanky a dnes stále vyrábíme proudové bitevníky Skyfox (odvozené z legendárních Albatrosů). Jenže Skyfox zdaleka nejsou bojovými stíhačkami, proti moderním letadlům nemají téměř žádnou šanci. A tanky, které jsme vyráběli přestaly sjíždět z plzeňských linek během druhé světové války. Nutno uznat, že patřily k tomu nejlepšímu a že Němci na jejich podvozky montovali obávané stíhače tanků Hetzer. Za dob socialismu jsme pouze licenčně vyráběli komponenty pro sovětské tanky. Jinak se vývoj těžké armády techniky téměř zastavil a jediný, kdo v tomto segmentu stále podniká a vyvíjí je Tatra.

Nehledě na to, že vývoj armádní techniky není jen o tom sedět za rýsovacím prknem. Je i o stavení prototypů a jejich testování. Vzhledem k tomu, že už dnes si lidé v okolí železničního testovacího polygonu u Poděbrad stěžují na hluk a nebezpečí, je jasné, že nový armádní zkušební polygon nebo testovací letiště by vzbuzovaly ještě daleko větší emoce. Ruku na srdce, kdo by chtěl mít za barákem vojenskou střelnici?

Jak nám ukazují příklady, vývoj vojenské techniky je nejen vcelku náročná disciplína, která by ideálně měla navazovat na nějakou předchozí zkušenost, ale zároveň je to extrémně drahé odvětví, kde je potřeba obří kapitál a ideálně zaručený následný odbyt. I vývoj obyčejného osobního vozu, jako je oblíbená Octavia, trvá několik let a stojí miliardy korun, natož pak vývoj stroje, který musí být velmi spolehlivý (Němci by mohli vyprávět) a zároveň maximálně odolný. I vývoj samotných komponentů je natolik nákladný, že americké tanky Abrams používají německá děla. Prostě proto, že cpát peníze do vlastního vývoje nedává smysl, když zároveň Rheinmetall vyrábí ta nejšpičkovější děla současnosti.

A pokud jde o to, že čeští vojáci jezdí v Toyotách, když máme Tatru, pak je potřeba podívat se na portfolio firmy, abychom zjistili, že lehké osobní vozy Tatra zkrátka nevyrábí. A ty těžké už naše armáda dávno používá. A žádná jiná „naše“ automobilka, myšleno ani Škoda, terénní automobily vhodné pro armádu zkrátka nedělá. Takto by se dalo pokračovat donekonečna.

Zkrátka co máme, to používáme, co nemáme, tak nemá význam vyvíjet. Ostatní výrobci jsou daleko před námi a zároveň náš rozpočet jednoduše neumožňuje sypat obří částky do nejistého vývoje stroje, který ani nemusí vyjít. Nezbývá nám nic jiného než nakupovat jinde. Dětské sny o moderním domácím supertanku jsou jen naivními představami.