Článek
Nynější vládu pro tuto chvíli ponechme stranou. Ono se toho pro obyčejné lidi vlastně příliš od té minulé nezměnilo. Těmi obyčejnými lidmi myslím sebe, Vás, Pepíka z JZD, Karla z autoservisu, Marušku z účtárny, Honzu z fabriky. Zkrátka všechny občany, kteří denně chodí do práce nebo si užívají zasloužený starobní důchod. Dokonce i takové, kteří chodí ráno do školky či do školy. Všechny ty, kteří se politicky nepodílejí na chodu státu a nezasedají v parlamentních ani senátorských lavicích.
Nyní si představme situaci, kdy bychom byli třeba rok odříznutí od internetu, od vysílání a od všech zpráv. Situaci, kdy bychom fungovali úplně normálně, akorát bychom se večer nerozčilovali u zpráv a netrávili desítky minut čtením článků o tom, co řekl který politik. Zkrátka bychom žili své životy úplně stejně dosud, jen s tím rozdílem, že bychom nevěděli, co se děje v prostoru nad námi.
Tímto článkem nás bude provázet pan Ctibor. 38letý zaměstnanec supermarketu, který má dvě děti chodící na základní školu, manželku zaměstnanou v místní fabrice, a má to štěstí že vlastní byt na malém městě (třeba ve Slaném). Vlastní také jeden obstarožní osobní automobil nejoblíbenější české značky. Pan Ctibor nečte zprávy, politika ho nezajímá, nehádá se o ní v hospodě. Věnuje se rodině a své největší vášni, rybaření.
Jak se panu Ctiborovi a jeho rodině žilo před rokem? Jejich čistý příjem je 55 tisíc, což stačí zhruba na pokrytí nákladů s tím, že když nebudou zbytečně utrácet, mohou si jednou za rok zaletět na klasickou dovolenou k moři. Zvláštní je, že loni se panu Ctiborovi žilo úplně stejně jako rok předtím, jako před pěti lety, jako letos. Ano, pocítil zdražení, což ho netěšilo, ale to už je život. Zdražuje se celou tu dobu, co je na světě. Pamatuje si ještě, jak v devadesátkách bylo točené pivo za desetikorunu.
Zatímco nám se loni žilo hůř, nyní ještě hůř, tak pan Ctibor je vlastně stále stejně spokojený. Svět se nemění tak drasticky, aby jej to nějak vyvádělo z míry. Sem tam se něco zdraží, sem tam se postaví nový obchvat, ale žije se tu víceméně stále stejně. Kriminalita je u nás natolik nízká, že jí (naštěstí) pan Ctibor nepocítil na vlastní kůži. Děti mají zajištěné zdarma kvalitní vzdělání. A když pan Ctibor dostane chřipku, úplně normálně si zajde k doktorovi a dostane neschopenku. Co jej trochu trápí, je nedostatek lékařů specialistů, protože by potřeboval dojít si na kožní. A taky, že jeho auto brzo doslouží a bude potřebovat nové.
Co je hlavním rozdílem mezi námi, věčně nespokojenými občany a panem Ctiborem? Je to naprosto jednoduché: Pan Ctibor nesleduje zprávy a politika je mu naprosto ukradená. Zatímco my se trápíme nad výší státního dluhu, hádáme nad tím, která vláda zasekla větší sekyru, pan Ctibor sedí na rybách. Zatímco některé z nás trápí česká pomoc napadené Ukrajině, pan Ctibor se těší, až začne lovná sezóna. Zatímco nás trápí změna režimu v Maďarsku či v USA, pan Ctibor přemýšlí, jestli si k blížícím se čtyřicátinám nebude přát výlet na ryby do Norska. Zatímco naši mysl trápí čachry s emisními povolenkami, pana Ctibora více pálí dosluhující pneumatiky na jeho autě.
Všimli jste si toho drobného rozdílu? Zatímco my se trápíme vysokou politikou, se kterou stejně ze své pozice naprosto nic neuděláme, pan Ctibor se zabývá spíše každodenními věcmi, které se ho osobně dotýkají. Protože politika se nás dotýká méně, než se nám zdá.
Nyní ruku na srdce a upřímně: Jak se nás osobně dotkla pomoc Ukrajině? Sebral snad někdo někomu něco, co pak poslal na Ukrajinu? Nebo někdo přišel o našetřené peníze v Kampeličce, v jejíž kauze figuroval premiér Fiala? Případně někomu v obchodě nechali proplatit EET? Nevyplatili snad někomu přeplatek na daních, protože peníze šly na Čapí hnízdo? Ne, nic z toho se nestalo. Zdražuje se pořád. Zvyšuje se i státní dluh, což je deštník před tím, aby státní problémy dopadly i na obyčejné lidi. Každopádně ať si říkáme, co chceme, žijeme ve velmi úspěšném státě, který má dobré mezinárodní renomé (které ale nyní klesá), který je bezpečný, zajištěný a žije se v něm velmi dobře. V žebříčku prosperity jsme na 19. místě, v první dvacítce ještě před Francií. Ale pokud nám po této prosperitě začne někdo šlapat, není to pro nás příliš dobře, protože by mohlo být hůř.
Pokud nás nezajímají vládní kauzy, které jsou na obou stranách bariéry a patrně se jim v našem post sovětském státě ještě pár let nevyhneme, pokud nás netíží odpovědnost státního rozpočtu, kterou přesouváme na příští generace, pak nemáme důvod si stěžovat. Můžeme žít stejně spokojený život jako pan Ctibor, kterého nic z toho netrápí, protože o tom neví, když nesleduje zprávy. Není to strkání hlavy do písku. Je to jen schopnost oprostit se od vnějších vlivů a jejich příčin a zamyslet se nad tím, jak se politika dotýká nás osobně, jak se na nás propisuje. Paradoxně zjistíme, že její přímý vliv na naše životy je až překvapivě malý. Tedy alespoň do doby, než se stočí do nějaké formy totality.
A skutečně už bych byl velmi rád, kdyby mi už konečně někdo napsal, co mu ten Fiala vzal, když nám to teď Babiš musí vracet.
Dovětek: Tímto článkem jsem v žádném případě nechtěl nabádat k tomu, aby kdokoliv přestal sledovat politiku. Naopak, její sledování a porozumění patří k základům demokracie. Stejně jako její zpřístupnění lidem skrze seriózní média. Chtěl jsem tím jen připomenout, jak moc zbytečně se kolikrát stresujeme politikou a jak moc osobně si ji bereme. Zároveň se však nesmíme nechat opít rohlíkem a naskočit na sliby jednoduché zářivé budoucnosti bez práce. Protože tak to na světě nefunguje.
Měli bychom zároveň projevit svůj nesouhlas s něčím, co nám vadí. Ale kultivovaně a věcně. Nikoliv plivat nadávky a urážky bez argumentů. Chceme-li něco kritizovat, pak musíme být připraveni dopovědět, proč to kritizujeme.
