Článek
Smutná zpráva o tragické nehodě nás zasáhla na začátku prázdnin. V době, kdy mnoho lidí užívá letní dovolenou v plavkách u moře, nebo u vody, se pokoušela Klára Kolouchová zdolat jeden z nejnáročnějších vrcholů Himalájí – Nanga Parbat. Horolezectví je vždy velmi náročnou a nebezpečnou záležitostí a v Himalájích to platí víc, než kde jinde. Bohužel se při něm zkrátka riskuje a horolezci se ne vždy vrátí domů. Což se stalo i Kláře Kolouchové.
Celou naší zemí náhle projela vlna solidarity, což je velmi dobře. Také vlna uznání, což si špičková horolezkyně také zaslouží. Co je na tom celém však smutné je i fakt, že Kláru Kolouchovou předtím skoro nikdo neznal. Jistě, v komunitě horolezců byla uznávaná a známá, ovšem pro běžné smrtelníky bylo její jméno velkou neznámou a věřím i tomu, že když o ní slyšeli, mluvili o ní přímo s pohrdáním (ano, to my Češi umíme velmi dobře). Nyní je celonárodní hvězdou. Trochu pozdě. Podporovat jsme ji měli v době, kdy byla aktivní horolezkyní.
Klára Kolouchová není sama, koho zachvátila vlna pokrytectví. Akrobatický letec Martin Šonka naštěstí o život nepřišel. Jen mu v roce 2019 zrušili závodní kategorii a on se ocitl bez sedačky. V tu chvíli začala média rozmazávat jeho osud a stala se z něj de facto národní hvězda. Paradoxně poté, co přestal dělat sport, který ho měl proslavit. Jistě je velmi správné, že se Šonka stal hvězdou a celebritou. Ale není to od nás poněkud pokrytecké? Kdo znal Martina Šonku předtím, než skončily závody Red Bull Air Race? Jistě, i já mám radost, že tento šikovný pilot se může prezentovat v rozhovorech, že může své umění ukazovat na leteckých dnech. Ale proč si ho nikdo nevšiml, když byl na vrcholu své kariéry a létal nejprestižnější závodní ligu?
Co mají oba tyto případy společného? Obří dávku pokrytectví. Proč Čechy najednou zajímá osud někoho, o kom do doby, než se mu přihodilo něco skutečně nemilého, vůbec nevěděli že existuje? Jistě si i ve svém okolí vybavíte příběh někoho, komu všichni házeli klacky pod nohy, ale když se vrátil jako úspěšný člověk, najednou s ním byli všichni přátelé.
Ano, věnujme těmto úspěšným lidem tichou vzpomínku, politujme jejich blízké, že tu pro ně nemohou být, případně politujme přímo je, když přijdou o svoji milovanou profesi. Buďme solidární, je to správné a je to na místě. Ale netvařme se, jako by byli naši blízcí přátelé, nebo bychom byli jejich celoživotními fanoušky. Projevy smutku ponechme, prosím, těm, kterým tito lidé byli skutečně blízcí.
Pravdou je, že většinu této „práce“ za nás odvedou média, která případy rozmazávají. Ovšem kdyby nebylo z naší strany přehnaného zájmu, patrně by se toho nechytla. Takže celá tíha viny neleží jen na bedrech novinářů, ale především na těch našich.
