Článek
Nejspíše to známe všichni, protože není člověka, co by se za něco někdy neomluvil. Natolik arogantní snad není nikdo. Občas každý udělá nějaký ten přešlap, ať už slovní, nebo i ten fyzický a je potřeba se člověku, kterému jsme tím způsobili újmu, omluvit. Omluvou vlastně žádáme o odpuštění a měli bychom se omlouvat pokorně a upřímně. Jednoduše řečeno, měli bychom upřímně litovat svých chyb.
Jenže tak nějak nám omluvy zevšedněly. Jistě je situace, když například do někoho v davu lehce strčíme, tak si s tím hlavu příliš nelámeme a omluvíme se tak nějak mimoděk a automaticky, aniž bychom hluboce litovali toho, že jsme někoho postrčili. Jenže jsou i situace daleko vážnější, kde už bychom svědomí zpytovat měli. Můžeme například nedopatřením podobným strčením někoho polít kávou. A zde jsou již škody přinejmenším na oblečení znatelně vyšší, tím pádem by znatelně vyšší měla být i naše omluva. Ale můžeme někoho například i urazit, čehož později litujeme a měli bychom litovat i během omlouvání. A pokud to jde, pak dotyčné přinést třeba květinu, dotyčnému lahev vína. Nic tím nezkazíme a dáme najevo, že předchozí situace nás opravdu mrzí.
Výše napsané pochopitelně platí i pro případy, kdy něco provedeme omylem. Tedy naše vina je to vlastně jen náhodou, nicméně stáváme se prostředníky dané nehody. Bez nás by nevznikla. Proto bychom měli reflektovat i takové situace a litovat jich. Ne je pouze smáznout větičkou „já nerad“ nebo „to bylo omylem.“ Ostatně málokdo „škodí“ vyloženě naschvál a drtivá většina nehod se stává omylem. Nic to ale nemění na vážnosti situace a následné omluvy.
Mimochodem, když někomu na parkovišti omylem odřete auto, nebo rozbijete okno, nechte mu alespoň lísteček s telefonním číslem, abyste to mohli nějakým způsobem vyřešit a jemu nezbyly jen oči pro pláč. Utéct od podobné nehody je zbabělé. A příště v podobné situaci můžete být úplně stejně vy.
Před lety jsem procházel městským parkem a zaslechl jsem, kterak maminka (z mě neznámého důvodu) kárá svou odhadem pětiletou dceru. A zazněla věta, kterou nadosmrti nezapomenu a která, řekl bych, poměrně změnila můj život. Ta věta zněla: „Pro tebe je promiňjenom slovíčko a vůbec to nemyslíš upřímně.“ V tu chvíli mi to přišlo spíš úsměvné, jak se maminka snaží vychovávat po dospělácku svou školkou povinnou ratolest. Jenže ta věta mi zněla v hlavě dál a já nad ní začal přemýšlet. Došlo mi, že valná část dospělých to má zhruba podobně jako ona holčička. Omluví se, ale jen tak z povinnosti a z toho, že někomu něco způsobili, si nedělají těžkou hlavu.
Ach ta psychologie, která na nás stále útočí. Omluvit se, uznat svou vinu či chybu, je opravdu nelehký úkol. A tak má většina lidí tendenci to nějak odbýt a více se tím nezabývat. Ale stačilo by vám při rozsednutém notebooku, kávou polité halence, nebo sražení na zem slyšet „sorry“? Předpokládám, že nejspíše nikoliv. Přesto se většinou hlubšího zamyšlení od viníka nedočkáme. Ne že bychom se tím nějak zahojili, ale v našem nahodilém neštěstí bychom alespoň našli trochu empatie, z níž by bylo poznat, že dotyčný své chyby lituje a je třeba i ochoten nám nějak pomoci.
Z prostředí vrcholné politiky bychom mohli jmenovat (nejen) expresidenta Miloše Zemana. Jeho omluvy, mnohokrát soudně vymožené, většinou byly ve smyslu: „Omlouvám se, ale stejně mám pravdu.“ Tedy naprosto žádné uznání chyby či omylu. Z toho jednoduše nelze cítit nic jiného než pachuť sebestřednosti a nulovou toleranci k druhým osobám. Od takové osoby neznamená slovíčko promiň absolutně nic a bylo by možná lepší, kdyby dotyčný mlčel. Což samozřejmě nemůže, je-li k tomu vyzván soudem.
Éra pravých gentlemanů již dávno skončila, o tom není pochyb. Ale zarazilo mě, že skončila i éra empatie. Lidé přestali umět litovat svých činů a žijí v domnění, že jedno prázdné slovíčko všechno spraví. Ne, nespraví. A nespraví to ani sebevětší míra empatie. Ale prokázat svou spoluúčast lítostí bychom měli umět všichni. Možná to pomůže i nám se vyrovnat s tím, co jsme provedli.
Jak to po sobě zpětně čtu, říkám si, že celý text vyznívá poněkud křesťansky. Přestože to vůbec nebyl záměr. Ale ono na tom možná něco bude, protože víra lidi spojuje a učí je žít si blíž. Netvrdím, že se máme učit z křesťanství, ať se každý učí podle sebe, ale buďme k sobě empatičtější, milejší a naučme se prosit za odpuštění upřímněji. Určitě tím nikomu neublížíme. A protože je to náročné, tak na sebe potom můžeme být hrdí, že jsme to dokázali. Zároveň tím i druhým pomůžeme nám odpustit.
