Článek
Asi jsem už starej. Zdá se mi, že podstatná část mých článků začíná slovy „To dřív nebylo.“ A nebude tomu jinak ani dnes, kdy se hodlám podívat na problematiku provozu na silnicích. Ten nám prostě zhoustl, na tom se shodneme. A nebyl by to ani takový problém, kdyby silnice tolik nenavštěvovali exoti.
Když jsem byl malý, samozřejmě jsme s kamarády brázdili okresky na kolech, když se jelo do vedlejší vsi na pouť, když se jelo ke kamarádovi, když se jelo koupat. A ano, jezdili jsme jako prasata. Frajerská jízda bez držení řídítek, z kopce vymáčknout co to dá (obzvláště po příchodu tachometrů na kolo to bylo lákavé), zastavovat smykem, při rozjezdu pořádně prohrábnout… Jenže jakmile jsme potkali dalšího účastníka provozu, ať už to bylo auto, traktor, jiný cyklista nebo chodec, respektovali jsme ho a vyhnuli jsme se. Minout se s ním bez problémů a nezpůsobit žádný konflikt byl hlavní cíl. Blbnout se dá i potom.
Stejná situace byla, i když jsme šli pěšky. Když nás potkalo auto, odklidili jsme se mimo vozovku na trávu a umožnili mu nerušený průjezd. To samé u cyklistů, těm jsme se uhnuli také. Já to dělám dodnes. Když jdu po krajnici, tak pokud potkám rychlejšího účastníka provozu, klidím se mu z cesty, protože pro mě je to jednak jednodušší a jednak bezpečnější. Všeobecná spokojenost. Tedy pokud nepotkám vláček, kdy jsem u krajnice mezi křovím schovaný minutu a čekám, než to celé projede.
Jenže to se dneska tak nějak vytrácí. Všichni uživatelé dlouhých asfaltových linek se chovají, jako by jim silnice patřila. Chodci roztažení přes půlku šířky vozovky, protože chtějí jít vedle sebe a povídat si, cyklisté jakbysmet. Zabírají většinu vozovky a předjet je lze kolikrát až po zvukovém upozornění, kdy se dotyční zase zlobí, že se na ně troubí. Jediný, kdo se jakž takž drží, jsou ti nejsilnější, tedy řidiči. Oni ani nemají moc jinou možnost, díkybohu u nás pořád fungují pravidla silničního provozu. Naopak řidiči často zkouší nervy ostatních třeba ostřikovači, nebo pokud prší, tak projížděním kaluží. Nemůžeme se pak divit, že i na ně pak mají někteří vztek. Cyklisté naopak považují silnice za závodní dráhu a snaží se nahnat co nejlepší čas na etapě. To je taky nesmysl, závodění na silnice nepatří. Automobilisté taky jezdí závodit na uzavřené okruhy. Tedy alespoň ti uvědomělí. Závodníci v provozu dělají velmi špatnou věc a budiž jim přána pokuta, která je snad probere dřív, než dojde k nehodě. Alespoň že ti chodci, když už běží po silnici, tak po kraji…
Chodci zase mají mylnou představu, o přednosti při přecházení. Nemalá část z nich si plete právo přednosti při přecházení s absolutním a vletí na přechod bez rozmyšlení. Je to přitom problém, o kterém se diskutuje dlouhodobě. Někteří otrlí jedinci jsou schopní takto zastavit třeba i sanitku, protože přece mají právo přednosti. Ale zákon jasně říká, že ne absolutní.
V přírodě vždycky platí zákon silnějšího. Jsi-li zajíc, uteč před vlkem, jsi-li holub, schovej se před orlem. A i když se nám to zdá hloupé, protože my lidé jsme už něco víc, co má přírodu omotanou kolem prstu, tak tento zákon platí i na nás. A na silnicích obzvláště. Tedy jsi-li chodec, uhni se cyklistovi, jsi-li cyklista, uhni se motoristovi. Není to přece nic složitého. A kdyby náhodou došlo na poměřování sil, byť nechtěné, tedy kdyby došlo na nehodu, tak kdo myslíte, že z toho vyjde lépe? Řidič, nebo cyklista? Řidič si obvykle jen zanadává, že má pomačkaný blatník. Cyklistovi se volá sanitka. Proto bych zapojil trochu zdravého rozumu a prostě ustoupil silnějšímu. Nic víc bych v tom neviděl.
Nevynucujme si právo zybtečně silou. Používejme tedy zdravý rozum, nejenom na silnicích, ale všude. A buďme k sobě ohleduplní, ono nám to nic neudělá. Mě třeba vždycky potěší, když se uhnu autem na silnici motorkářovi ke straně a on mi za to poděkuje. Třeba vás to potěší taky.
