Článek
Soudruh je původní staročeské slovo, které dnes raději nahrazujeme cizím slovem kolega. Dalo by se též nahradit slovem společníknebo třeba souputník. Ačkoliv největší obliby získalo během vlády KSČ, je tu s námi daleko déle. Ve vzpomínkách vojáků z první světové války se toto slovo vyskytuje poměrně často, poněvadž ti s dalšími spolubojovníky skutečně byli soudruhy. Snášeli utrpení války i rány osudu všichni stejně a společně. A o jejich spříznění skutečně vypovídá slovo soudruh nejlépe. Německá obdoba slova soudruh je počeštěné slovo kamarád, které my dnes užíváme naprosto běžně jako označení pro své blízké přátele. Přitom původní německý význam je spíše ve smyslu někoho, kdo na nás takříkajíc zbyl. Někdo, s kým sice máme přátelské vztahy, ale koho jsme si dobrovolně nevybrali a pouze sdílíme stejné zařazení. Tedy mohlo jít o spolužáky, o vojáky z jednoho útvaru, kolegy v práci. V těchto případech se málokdy stává, že bychom vyhledávali kamarádovu společnost i po ukončení společného působení, tedy po odmaturování, po odchodu do civilu, změně zaměstnání atp. Pokud vřelé vztahy udržujeme i nadále, pak už podle sémantického významu nejde o kamaráda, ale o přítele. Nicméně slovo přítel jsme si dnes vyhradili spíše pro životního partnera. Zajímavé na tom je, že se přítelve smyslu partner skloňuje trochu jinak než kamarád. (Máme dva přátelea naproti tomu máme i dva přítele. Případně chcete-li dost příšerné zkomolení: mí dva přátelé / mí dva přítelové.)
To jsme se ale od samotného oslovení slovem soudruhdost vzdálili, pojďme se k soudruhům vrátit. Samozřejmě se nejednalo o slovo zavlečené během první světové války, ale používalo se u nás daleko dříve. Použil ho například i Jan Neruda ve své baladě o Karlu IV. Tedy bylo tu s námi patrně od nepaměti, ještě dávno předtím, než toliko získalo na slávě během éry socialismu. Tedy do českého jazyka prostě patří, a jelikož je slovanského původu, je daleko více české než některá z němčiny převzatá slova, kterých máme v našem krásném jazyce opravdu hodně.
Jenže 16. května 1921 založil Bohumír Šmeral Komunistickou stranu Československa, kde se jako vzájemné blízké oslovení začalo slovo soudruh používat. Jednoduše proto, aby si členové byli blíž. Toto oslovení nabylo na významu po únorové revoluci, kdy se vládní moc dostala do rukou komunistů na dalších 40 let. Čtyřicet let, kdy oslovení „soudruhu“ bylo nařizováno a bylo považováno za jediné přijatelné, a to nejen pro členy KSČ, ale prostě pro všechny obyvatele tehdejšího socialistického Československa. Samozřejmě v rámci malého odboje se používaly i zkomoleniny jako souška učitelka nebo množné souzi. A samozřejmě se našli i tací, kteří oslovení „soudruhu“ rádi neměli. Takovou samozřejmou zajímavostí pak je, že po oslovení soudruhu se běžně v hovoru tykalo. Tedy až na několik výjimek, kdy to možné nebylo (vztah podřízený – ředitel, žák – učitel).
Toto násilné vnucení užívání jinak krásného slova nám jej zcela zničilo a dnes je považováno za dehonestující někoho soudruhemnazvat. Chceme-li upozornit, že oponent je levicových komunistických názorů, obhajuje vládu KŠČ a nebo je příznivcem současné KSČM, dnes již schované pod hlavičkou koalice Stačilo! (říkají si ve Stačilo! soudruzi, nebo od toho už upustili?), nazveme jej bez okolků soudruhem, čímž zdaleka nemyslíme, že jej máme rádi a chceme jej oslovit familiárně. Naopak má toto označení má za cíl dotyčného ztrapnit, urazit a poukázat na skutečnost, že nesmýšlí podle našich představ.
Podobnou zkušenost mají Němci se slovem Führer. Ale popasovali se s ní poněkud jinak. Oni si to slovo prostě zrušili. V rámci v německém jazyce běžném spojování slov se prostě k samotnému Führerovi přidá jiné slovo, které už jej určí konkrétně. A tak posledním německým Führerem nejspíše zůstává Hitler. Naštěstí jej neužívají ani v rámci pejorativního vyjadřování a nenadávají si do vůdců, jako my do soudruhů. My bychom se o d nich mohli poučit a také si do soudruhů nenadávat. I když tím prostě přijdeme o jedno krásné, staročeské slovo.
