Článek
Volby jsou ještě docela daleko (minimálně dál než letní prázdniny a dovolené), ale pomalu se nám začíná rozjíždět předvolební kampaň. Naši zemi postupně oblepují plakáty, na kterých na nás vlídně koukají uchazeči o naše hlasy. A pod tím vlídným úsměvem, kterým nám marketéři sdělují, že to s námi myslí, jak nejlépe může, se nacházejí různá prohlášení, která nás v tomtéž utvrzují také. Někdo slibuje levné bydlení, někdo vysoké důchody, jiný zase poněkud omezeně odstranění opoziční strany. Všechny ty prostředky vynaložené na reklamní plochy, internetové reklamní banery, a další formy reklamních sdělení mají za cíl ovlivnit naši volbu, abychom se na podzim rozhodli právě pro tu stranu, která to s námi myslí nejlépe.
Avšak samozřejmě existuje ještě jakési informační podhoubí, které je odlišné od toho, co nám oficiálně lídři politických stran sdělují. Tomuto informačnímu podhoubí se říká reálná zkušenost. Jednoduše už máme nějakou praxi v tom, co politici slibují a co nám skutečně přináší. Člověk může být naivní nanejvýš tak u prvních voleb, kdy žádnou zkušenost nemá. Po nich obvykle bývá rozčarován, když zjistí, že téměř nic z toho, co mu na plakátech slíbili, se neplní. Ba často ani není touha něco takového plnit.
Zkušený volič tedy má nějaké preference a podle nich volí stranu, která nejvíce programově odráží jeho vizi vedení státu. Pokud chce zachovat spalovací motory, protože podlehl panice, že je EU zakáže, volí podle toho Motoristy. Jestli chce zlevnit nájem, může volit Socdem, která to slibuje. Jiný zase chce vyšší důchody, tak to hodí ANO. A tak dále.
Co je však velmi důležité a co si uvědomuje jen velmi málo voličů je, že u voleb by volič neměl být sobec. To znamená, že by se měl vykašlat na všechna ta líbivá hesla, která mu slibují, jak se po volbách bude mít náramně a jak pečení holubi budou lítat do huby. Chápu, že to není jednoduché a volit někoho, kdo to se mnou nemyslí dobře je velmi těžké. Jenže ten, kdo to na plakátě se mnou nemyslí dobře je spíše ten, komu mohu důvěřovat. Podle rčení „nikdo vám nedá tolik, co my vám můžeme slíbit“ je jasné, že „slibem sice nezarmoutíš,“ ale nakonec „skutek utek.“
Pokud bychom se ptali u volební urny, najdeme tam samé patrioty a uvědomělé občany. Nepředpokládám, že by pravidelně volil někdo, komu je úplně jedno, kdo sedí v premiérském křesle. Každý, kdo chodí k volbám, se pochopitelně označí za správného občana, který má právo volit a hrdě jej využívá. Je však skutečně každý, kdo chce, aby bylo líp, uvědomělým voličem?
Předně je potřeba uvědomit si jednu velmi důležitou věc. Stát tu není pro nás, ale my jsme tu pro něj. Samozřejmě neznamená to, že budeme státu pěkně odvádět daně a on si s nimi bude dělat, co se mu zlíbí, utrácet je za nesmysly a na občany se vykašle. Ovšem chtít po státu první poslední je holý nesmysl. Stát se má věnovat především tomu, aby fungoval, společně pro všechny. Nikoliv tomu, aby se v něm lidé měli dobře. Protože pak se velmi snadno může stát, že občané stát takříkajíc prožerou. Ten pak vyhlásí státní bankrot a bude hůř.
Stát je takové dítě občanů. Pořídili jsme si jej dobrovolně a chceme jej. Ono to asi jde i bez něj, ale jak hrozné by to bylo si raději ani nepředstavujme. K představě postačí pustit si nějaký postapokalyptický film. A kdo má děti, tak ví, že s dětmi líp nebude. Naopak jsou to žrouti financí, přidělávají nám starosti. Ale také z nich máme radost a jsme na ně pyšní. A ony nám to všechno vrátí, až vyrostou. Stejně to máme i se státem, který jsme si pořídili v roce 1993, respektive 1918.
Pokud se nazýváte uvědomělým občanem, zkuste si vzpomenout na citát amerického prezidenta J. F. Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země. Ptejte se, co můžete udělat pro svou zemi.“ Řídíte se podle toho, nebo po státu chcete, aby vám naservíroval první poslední a to, jak bude fungovat je vám úplně jedno?
A proč zrovna vy byste měli pomáhat státu, když ostatní ho jen dojí? Na tohle je poměrně jednoduchá odpověď: Prostě začněte u sebe. Jedna kapka moře nedělá, ale když u sebe začne více lidí, může nás být plný rybník. A i kdyby se nás nakonec sešla jen louže, bude plná dobrého pocitu, že jsme se alespoň snažili.
Situace státu je o to složitější, poněvadž také platí, že zavděčit se všem nelze. Pokud někomu za zahradou vybudují dálnici, bude asi dost nespokojený. Ale ti, co tu dálnici využívají, zase spokojení budou. Holt je potřeba najít ten správný kompromis. A jelikož kvalita života u nás je poměrně vysoko, ačkoliv to tak podle diskusí nevypadá, měli bychom si vážit toho, že ať už je u kormidla kdokoliv, neřídí to úplně špatně. Samozřejmě vždycky bude co vytknout, ať už je to přílišné šetření, nebo naopak přílišné rozhazování, neomalené chování nebo naopak stranění se. Zkrátka náš stát na tom není tak špatně, jak se přesvědčujeme už několik desetiletí. Minimálně jsme zatím nezkrachovali. A pokud se budeme chovat zodpovědně a budeme-li chtít státu pomáhat (ne se snažit jej oškubat), pak nám tu bude ještě lépe.
