Článek
Ne, není to má proklamace o tom vyhranit se ze spárů státu a snaha vyhnout se pomoci při jeho budování. Právě naopak. Já osobně patřím k těm, kteří jsou ochotni si opasky utáhnout, aby se náš stát stal modernějším, lepším, silnějším a vlídnějším pro život. K tomu je potřeba nejen obrovské množství finančních prostředků, ale také sounáležitost jeho obyvatel a ochota zapojit se do společné práce na lepším státě. Poněkud paradoxně jsme k takové situaci měli nejblíže v éře socialismu, když občané v době svého volna „s nadšením“ svépomocí stavěli chybějící infrastrukturu jako školy, kina, tramvajové tratě, prodejny potravin a podobně.
O kom tedy nadpis je? O těch, kteří křičí, jak máme náš stát špatný, jak se neumí postarat, jak je zkažený, zkorumpovaný, rozkradený. O těch, kteří mají plné klávesnice (protože politické diskuse se z hospod přenesly na internet) nápadů, jak z naší země udělat klenot Evropy bez jejich přičinění. O těch, kteří našeptávají, jak skvěle by tu bylo s ruským plynem a s EU za ostnatým drátem. Také trochu o těch, kteří nostalgicky vzpomínají na již zmíněnou éru socialismu, ale nyní jsou již moc staří na to, aby se zapojili. A především o těch, kteří se hrdě hlásí k české národnosti, bijí se v prsa jako správní Češi, na autě mají českou vlaječku a nálepku Ortel. A po státu chtějí, aby jim zaplatil, co jim náleží, a dále už jen aby je nechal na pokoji.
Ono by bylo mraky nápadů, dokonce i konstruktivních, jak náš stát udělat lepším. Jenže naráží na úskalí v podobě neochoty. Neochoty především výše zmíněných ryzích Čechů, kteří vědí, jak se co má udělat, dávají královské rady, ale jakmile se má onen krok kupředu týkat jejich peněženky nebo pohodlného stylu života, hned nadávají, co že si to státní správa myslí, že je chce okrádat. Že oni mají svá práva a jako celý život poctivě těžce pracující i své nároky, o které rozhodně nehodlají přijít. Kritizují, když se má rozpočet na obranu zvednout o 0,3%, ale s nataženou dlaní čekají na svůj příspěvek, ať už k důchodu nebo třeba na bydlení či děti.
Přátelé budovatelé, takhle ten stát opravu vzkvétat nebude. Bez přičinění většiny skutečně není možné s nastalou situací udělat nějakou zásadní proměnu. Když si má někdo utahovat opasek, tak nechť tak činí všichni bez výjimek. Lidí ochotných se obětovat ve prospěch státu totiž rozhodně není mnoho. Daleko větší část se nechává volně unášet proudem a nemenší část pak dokonce vyžaduje, aby o ni bylo postaráno, klidně i na úkor druhých a státu.
Nemusíte být zkušení vodáci, abyste věděli, že pokud má veslice deset členů, ale zabírají jen dva na jedné straně, bude se loď točit dokola v kruhu, stejně jako se už pár let točí náš stát. A dokud se všichni nedomluví a nepotáhnou za jeden provaz, pak se v bludných kruzích budou točit do skonání věků, nebo v lepším případě do doby, než se najde schopný kormidelník, který dokáže alespoň trochu ukočírovat kružnicový směr. A na to tak nějak u voleb všichni spoléháme. Jenže žádný kouzelný kormidelník v nabídce (zatím) není. Je to tedy spíš o tom, že začneme pádlovat sami. Pochopitelně s rizikem, že nový kormidelník nás navede na útesy a celou naši snahu pohřbí na dně.
Zatímco domnělých vlastenců tady máme tolik, že bychom je mohli vyvážet, v průzkumech se ukazuje, že ochota bránit naši zemi, pokud by byla napadena, je naproti tomu velmi nízká. Jde to ruku v ruce s ochotou pomoci státu se vyškrábat na vrchol. Ti, kteří odmítají stát bránit v případě napadení, jen těžko budou ochotní pomoci mu v době míru. Opět tak narážíme na proklamace typu „Jsem hrdý Čech,“ které končí tím, že „hrdý Čech“ musí pro svou milovanou vlast hnout brvou nebo obětovat nějaký ten drobák ze své peněženky. A bez těch drobáků, například v podobě vyšších daní, se z naší současné poměrně zoufalé situace jen těžko dostaneme. Chápu, že i „hrdý Čech“ chce nálepku Ortelu lepit spíš na mercedes typu G než na oprýskanou Felicii, ovšem pokud jde o budoucnost a prosperitu státu, pak má hrdý vlastenec sklonit hlavu a pomoci státu, ne začít křičet, že premiér zařídil drahotu, a chtít, aby státní problémy vyřešili bez jeho účasti. Protože v případě, že není ochoten státu pomoci ani tak základně, že odmítá připlatit si 1% na daních, pak nemá právo nazývat se hrdým vlastencem.
Slovy J. F. Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země, ptejte se, co vy můžete udělat pro svou zemi,“ se zeptám „hrdých Čechů“ a vlastenců zase já: Co jste udělali pro svou zemi vy?
