Článek
Rodič, který tvrdí, že je mu budoucnost jeho potomků ukradená, není rodič. Každý rodič totiž své děti miluje a chce, aby jejich život byl co nejlepší. Samozřejmě se to přenáší i přes generaci, a tak i babičky a dědečkové chtějí mít ze svých vnoučat ty nejšikovnější, nejchytřejší a nejtalentovanější bytosti na světě. A jelikož jejich vize výchovy mláďat se ne vždy shoduje s vizí současných rodičů, vznikají občas rozpory o to, co dětem škodí, či co jim prospívá.
Můžeme se tedy doslechnut, že někde platí „škoda každé rány, která padne vedle,“ protože jinak se děti nenaučí poslouchat a vyrostou pro kriminál. Někteří tvrdí pravý opak, tedy že na dítě se nesmí sáhnout, ba ani hlas zvýšit, jinak si ponese psychické následky po celý život a když neskončí v kriminále, tak aspoň na psychiatrii. Někdo jde zase klasickou střední cestou, která se praktikovala od nepaměti, tedy když dítě překročí nějakou čáru, na ten zadek prostě dostane. Ale jsou i takoví extremisti, kteří shovívavě dítěti vysvětlují, že házet kameny po autech se nemá, protože „ta autíčka to taky bolí.“ Protože když to tomu dítěti správně vysvětlíte, tak to přece musí pochopit a nikdy v životě to už neudělá. Možná. Naproti tomu někdo zase namítne, že když nedostanou trest, ale jen poučení, pro příště je to nemusí odradit.
Potom tu máme rady babiček (i dědečků). Současní rodiče to musí dobře znát. Babičky mají vsugerováno, že jen ta jejich výchova, kterou aplikovali před třiceti lety na své potomky, je jediná správná, a tak hledají jakoukoliv odchylku od svých původních představ výchovy dětí a nekompromisně kritizují jakýkoliv domnělý přešlap. Že dítě něco nejí, je absolutní tabu. Nebo naopak, že dítě jí něco, co babička považuje za škodlivé. To se také nesmí. Někteří malí chudáci tak musí u babičky jíst „výborný tlusťoučký ovárek“ (přiznávám, nepatřím k milovníkům těchto tučných pokrmů) nebo drožďovou polévku (zde se snad shodnu se všemi), zatímco jiní si nemůžou dopřát sušenku nebo v extrémnějším případě třeba ani kus hovězího, protože je to škodlivé. A vysvětlovat něco gastrobabičkám je argumentační peklo vedoucí do temnoty. Ono vůbec hádat se o výchově s novopečenou babičkou, je peklo, navíc zbytečné.
Co si budeme povídat, medicína jde stále kupředu. Proto už nemusí vždy platit, že co bylo pokládáno za správné, dnes již správné být nemusí. Nejvíce je to znát ve fyziologickém vývoji dětí. Babičky neustále podsouvají rodičům, kteří mají perfektně nastudované moderní příručky, že tohle a tamto je špatně, že se tím dítěti nevyvine nějaký sval či orgán, nebo že bude mít křivé nohy, případně rovnou páteř. Jenže zatímco babičky přestaly studovat odborné příručky výchovy dítěte před třiceti lety, současní rodiče mají v rukách příručky současné. Jistě, mnohé se nezměnilo, ale mnohé ano. Třeba se přišlo na to, že co nám dělaly naše matky s nejlepším svědomím, nakonec bylo spíš škodlivé než užitečné.
A co teprve trávení volného času. Protože za nás dávali v televizi večerníček a jinak bylo vysílání určeno pro dospěláky, nikdo u televize logicky sedět nechtěl. Naopak dnešní děti sedí u obrazovky rády a často. A to až tolik, že jim to musíme zakazovat. Za nás se lítalo venku a bylo to tak v pořádku, protože jsme byli na čerstvém vzduchu. Já jsem měl vždycky tendence zašít se doma a hrát si s vláčky nebo legem, ale moc mi to neprocházelo, rodiče mě pakovali ven. Dneska naopak spousta rodičů má strach (mnohdy oprávněný) pustit děti samotné ven, a tak malí cvrčci sedí doma a nudí se. Ale všiml jsem si, že dnešní rodiče se buď dětem až nezdravě věnují, anebo je naopak „zaparkují“ k televizi a nevšímají si jich. Obojí asi nebude nejlepší.
Dále tu máme různé zájmové skupiny a kroužky. Dnešní rodiče se mohou přetrhnout, aby jejich ratolesti chodily na co nejvíce kroužků, byly nejlepší a nejvíce se bavily. Naproti tomu babičky (spíš dědové) namítají, že děti si mají umět zábavu najít samy, a ne že je furt někam vozíme. A skutečně, za nás měla nějaký kroužek půlka třídy. Jeden. Jednak nebyla taková nabídka, jednak jsme byli vychováváni, že se máme zabavit sami. Platí to třeba hned u plavání, které některé maminky praktikují s dětmi od narození, že tak se prý naučí plavat nejlépe. Já se naučil plavat až v 8 letech v poslední den zájezdu v Řecku a plavat umím, řekl bych, docela obstojně, i mě to baví.
Děti jsou potvůrky. Když mají sto možností, jak něco udělat, přičemž 99 z toho je správných, vždycky vyberou tu jedinou možnost, která správná není. Občas nám tím umí pěkně zavařit. Někdy je to ještě „jen“ rozlitá sklenice džusu na nový koberec, ale někdy je z toho celospolečenské faux-pas. Také rády zkouší, co ještě rodiče vydrží. Říká se tomu posouvání mantinelů. Pokud jim jednou něco projde, zkusí to příště udělat v ještě horší verzi. To opakují, dokud nenarazí na limit blahovůle rodičů, kteří mu pak dají na zadek, nebo mu alespoň domluví.
Takže teorii máme za sebou. A teď se vrhněme na to, co jsem vlastně chtěl článkem říci. Dnešní doba si jaksi nerozumí s dobou minulou. Každý chce vychovávat děti podle svého přesvědčení, protože věří, že jen jeho výchova je ta správná a že ostatní děti musí být zkažené. Ale světe div se, ono to tak úplně není. Ačkoliv se snažíme vychovávat děti, aby z nich byli malí geniální andílci, ne vždy se nám to daří. Někdo slaví větší, jiný zase menší úspěch. Někomu děti přerůstají přes hlavu, i když jeho výchova je geniální. Ono to bude asi tím, že děti jsou děti. Jsou stále stejné, mají stejné potřeby a stejné nápady.
Nezřídka to vidím mezi kolegy rodiči. Někdo volí výchovu drsnou, nejde pro plácnutí přes zadek zrovna daleko. Jiný se snaží dětem vysvětlovat, co dělají špatně a někdo to dělá tak napůl. Přesto všechny tři děti jsou úplně jak přes kopírák. Zlobí stejně, mají stejně blbé nápady a úplně stejně kňourají. Člověk by si řekl, že když dítě ví, že za něco přijde trest, tak se to neodváží udělat. A ono se odváží. Úplně stejně jako to, které ví, že žádný trest nepřijde. Nebo máte dojem, že přísněji vychovávané děti toho jedí víc? Kdepak, špenát, rybu a polívky jí málokteré. Naopak jsem si všiml, že většina dětí dneska nejí vlastně skoro nic. A je jedno, jak přísný táta s nimi sedává u stolu. Mají snad pečlivěji vychovávané děti lepší školní prospěch? Asi tak jak které. A ony nakonec všechny ty předčasně čtoucí, počítající „zázračné“ děti stejně v druhém pololetí první třídy chytnou stejný krok jako všechny ostatní.
Prostě výchovou dětí jejich chování moc neovlivníme. Pořád to budou děti. Mějme je rádi, věnujme se jim přiměřeně, podporujme je v tom, co je baví, a hlavně nelámejme si hlavu s tím, jestli je vychováváme správně nebo nikoliv. A nehádejme se kvůli tomu s našimi rodiči, jejich babičkami a dědečky. Vyslechněme si jiný pohled, a v případě nálady se pokusme to prodiskutovat, v případě že nálada nebude tak to odkývejme a hoďme za hlavu, v případě že to dává smysl, se zkusme poučit. Možná mi někdo ze současných babiček a dědů bude ochoten napsat, jestli oni také takhle bojovali o naši výchovu se svými rodiči.
