Článek
Přiznávám hned na úvod, že Babiše jsem si tak trochu vypůjčil uměle. Ale z části také ne. On je tím, kdo lidem v tuto chvíli slibuje nejvíce, respektive tím, kdo má potenciál své sliby reálně splnit, jakkoliv jsou sliby politiků pouze vzdušnými zámky.
Co nám tedy slibují politici? Konkrétně Babiš (opět) slibuje navýšit platy učitelů a dalších státních zaměstnanců, slibuje zase zlevnit jízdné pro seniory a studenty, slibuje také opět zvednout důchody, levnější elektřinu. Není toho málo a kde na to vezme je poměrně zásadní otázka, kterou prosté konstatování „v šedé ekonomice“ zkrátka nezodpoví. Fiala zase naivně slibuje německé platy. Nebo navýšit mzdy lékařům (těm zatím přidali jen práci). Rozházení 9 miliard za příspěvky na děti také není dobrou vizitkou. Cenu za největšího rozdávače každému a všem pak vyhrává Jana Maláčová, která jede na vlně naprosto nesmyslné rozdavačné levicové politiky.
V celém tomuto kontextu zlevňování, zvedání výplat, snižování nákladů a podobných, poněkud populistických témat, je ale skrytá jedna zásadní, leč málo probíraná otázka: Opravdu to potřebujeme? Skutečně se máme tak špatně, že nám nezbývá nic jiného, než volit populisty a lidi, kteří nám slíbí víc? Jsou u nás lidé vážně tak chudí, že jim nezbývá nic jiného, než natáhnout ruce k vládě a čekat, co do nich spadne ze zadluženého státního rozpočtu? Odpovědí by mohlo samozřejmě být ne. Ne, lidé skutečně nepotřebují zlevňovat, přidávat, nebo čekat na drobky od vlády. Mají se dobře, jen zkrátka chtějí víc.
Každý by chtěl o třetinu víc, než zrovna má. Tuto větu mi kdysi řekl jeden známý, a člověk jak jde životem, zjistí, že je víc než pravdivá. Ten kdo má málo, chce mít o něco víc. Ten, kdo má všechno, chtěl by také víc. A podobné je to s celou populací. Špatně se nemáme, ale rádi bychom se měli lépe. Pokud někdo chce vytáhnout příklad nějaké ubohé matky samoživitelky, nechť také dodá, jak velké procento takových lidí v populaci je. Nemůžeme brát úroveň bohatství národa z příkladu který musíme dlouze hledat. Naopak cestovky letos opět hlásí rekordní počet prodaných zájezdů. Data ukazující zisky řetězců také říkají, že se nemáme až tak zle.
Zkusme nyní být trochu konkrétnější a podívejme se na reálný příklad, jak moc špatně na tom jsme. Jako příklad si uveďme rodinu se dvěma dětmi, bydlící v bytě ve středně velkém městě. Muž pracuje za dnes standardní mzdu 33 tisíc hrubého, žena za 26 tisíc. Žádná snová průměrná mzda 47 tisíc, prostě jen naprosto běžné výplaty, na které dosáhne většina obyvatel. Vzhledem k odečtům na děti má tedy rodina měsíční příjem zhruba 50 tisíc korun čistého.
Nyní něco k nákladům: Jelikož neměli štěstí a nemají vlastní byt, platí rodina nájem plus energie zvlášť. Včetně elektřiny, tarifů za mobil a internet, se náklady na bydlení vyšplhají na nějakých 20 tisíc měsíčně. K tomu je potřeba živit 4 hladové krky, které dohromady i za drogerii a ošacení klidně těch dalších 20 tisíc utratí. Provoz auta vyjde měsíčně na nějakých průměrných 4 až 5 tisíc. Takže jsme na nákladech 45 tisíc za měsíc. Takže i s rezervou na dárky, nenadálé drobné výdaje rodina stále ušetří zhruba 5 tisíc měsíčně. S tím, že v jídle rodina projíst 20 tisíc nemusí, dá se ještě ušetřit, stovka na den a osobu stačí. Ušetřit tedy mohou necelých 50 tisíc ročně, což stačí na obměnu spotřebičů a drobné šetření, i na dotování pár kroužků pro děti. Samozřejmě se nejedná o situaci, v níž si může rodina vyskakovat a jezdit na dvě dovolené ročně. Auto také po pěti letech měnit nemohou.
Zhruba taková je situace běžné české rodiny, která na tom není nějak extra dobře. Ale pořád neumírá hlady a žije si tak nějak průměrně, občas si může dopřát nějakou tu radost navíc. Třeba návštěvu restaurace, nebo kina. Je pochopitelné, že by chtěli žít lépe, ale jak jsme si již na začátku řekli, tak lépe by chtěli žít všichni.
Skutečně je taková situace natolik tíživá, že jsme ochotní volit lidi, kteří nám slíbí víc? Opravdu je to natolik k nevydržení a strádáme hlady, že jsme ochotní za drobné zvýšení životní úrovně zaprodat budoucnost své země? Není spíš na čase si přiznat, že se opravdu nemáme tak špatně a že si žijeme poměrně pohodlné životy, v nichž nestrádáme? A pokud někdo považuje dvě dovolené ročně za standard, pak se musí smířit s tím, že to žádný standard není a nikdy ani nebyl. A nechce-li se s tím smířit, ať zkusí spíše sám zlepšit svou životní situaci, než aby se spoléhal, že to za něj někdo zařídí.
