Článek
My Češi jsme zvyklí na politiku neustále brblat. Je to dobře, protože ji podrobujeme kritice. Ovšem na druhou stranu jsme vedle brblání často vyloženě fanoušky některé z politických stran, a tu pro změnu nekriticky obdivujeme, jako by to byl fotbalový klub a šlo nanejvýš o nějaké výsledky utkání. Což zase moc zodpovědné není. U politiky je potřeba zapojit hlavu, ne emoce.
Jsme zvyklí, že na politické scéně máme pár velkých hráčů, které důvěrně známe a na které nadáváme, kudy chodíme. Nejsme spokojeni s tím, co dělají aktuálně, nebo s tím, co dělali v minulosti. Mezi tyto velké hráče můžeme řadit ANO, ODS, KDU-ČSL, Sociální demokracii, STAN, SPD, TOP-09, Piráty a komunisty. Zbytek jsou menší strany, které sice jsou známé, ale které nemají téměř žádný potenciál. Jako například Zelení, Svobodní, Monarchisté, Trikolora, Přísaha. Samozřejmě máme ještě další politické drobky, které ale vystupují spíše jako destabilizační prvek, nebo jsou příliš nové a neprobádané.
Možná by nebylo špatné, mít stejně jako v Británii tři hlavní strany, které se ve vládě střídají – konzervativce, labouristy a liberály. Nebo ještě lépe jako v USA Demokraty a Republikány. Byl by klid a stabilnější politické prostředí. Jenže z našeho rybníčku není které dvě strany vybrat, ačkoliv po většinu času se u moci dva subjekty střídaly. Nyní soupeří ANO a SPOLU, zatímco v devadesátých letech to byly ODS a ČSSD.
Na druhou stranu je české politika docela zkostnatělá a nebylo by od věci přinést do ní svěží vánek v nějaké nezprofanované nové straně, která by byla dobrou alternativou ke stávající nabídce. Nejenže však je to nesnadné, ale ono je to zároveň i prakticky nemožné. Češi totiž jednak novým politickým stranám moc nevěří a jednak už jsou z velké části rozebraní mezi stávající subjekty, od kterých se jim nechce odcházet.
Dalo by se říci, že v současné situaci nové politické strany potřebujeme jako sůl, ale zároveň je sami odmítáme, protože se bojíme dát jim šanci.
Existuje pár příkladů nových stran, které měly úspěch. Poněkud velkým debaklem nakonec skončily Věci veřejné, které se opíraly o známé tváře, především o Radka Johna. Jejich prvotní úspěch byl poměrně slibný, ale pak strana začala rozpadat pod tlakem různých kauz. V roce 2015 pak VV zanikly zcela.
O poznání úspěšnější byl, a zatím stále je, projekt Andreje Babiše s názvem ANO 2011. Vstupu do politiky předcházel vynikající marketing opřený o průzkumy. Jestli lze na Babišově politickém angažmá něco pochválit, pak rozhodně přípravy ke vstupu do politiky. Nepodcenil nic, obklopil se odborníky a prodal se voličům ještě dřív, než začala předvolební kampaň. A hned ve svých prvních volbách obsadilo hnutí druhou příčku, aby se vyškrábalo až k dnešním statistikám první strany.
Ale stále čekáme na někoho nového. Máme představu ideálního politika, který bude pracovat pro stát (potažmo pro lidi), který bude prost všech kauz, nebude mít vazby na podsvětí a korupci, nebude mít tendenci krást (jakýmkoliv způsobem) a bude umět komunikovat s lidmi a vždy jít tou nejlepší cestou (která vlastně neexistuje, protože každý občan má jiné preference). Jenže nikoho takového neznáme. A když se někdo takový objeví, nebude budit důvěru, byť by sebevíc splňoval všechna kritéria. Lidé zkrátka novým věcem nevěří a raději si zvolí starou zažitou stranu, jakkoliv na ní nadávají. Ale už vědí, co od ní čekat. Vědí, že republiku nesvede na scestí, ale že se bude držet současného kurzu. Zkrátka pro voliče stále platí otřepaná fráze lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. On by ten holub mohl uletět i se státní pokladnou…
