Článek
Je až příliš snadné vnímat onen osudný rok 1415 jako nevyhnutelný, jako dramatickou, ale předem napsanou kapitolu českých dějin, kde Mistr Jan Hus, teolog a kazatel od Betlémské kaple, prostě musel do Kostnice odjet, musel tam být souzen a nakonec, v souladu s celým tehdejším církevním dramatem, musel stanout na hranici. Ten okamžik, to vzplanutí ohně, proměnilo Husa z pouhého reformátora – který by možná zůstal jen jedním z mnoha intelektuálů poukazujících na nešvary církve – v mučedníka a symbol, což dalo celému husitskému hnutí ten potřebný, krystalický tvar a, což je pro nás podstatné, ten revoluční náboj.
My, kteří rádi přemýšlíme o tom, jak blízko se historie nacházela jiným cestám, bychom se ale měli ptát: Co kdyby se to celé zhroutilo dříve, než se kostnické shromáždění vůbec stačilo naplno rozjet? Představme si, že se Hus, ať už z důvodu náhlé, přesvědčivé nemoci, či prostě proto, že by mu byl včas doručen nějaký varovný dopis, který by ho dokonale odradil od cesty pod onou vachrlatou císařskou ochranou Zikmunda, rozhodl neopustit české bezpečí, a místo mezinárodní konfrontace by zůstal jen doma, ve své exilové skrýši na Kozím Hrádku, nebo by se zkrátka vrátil zpět do Prahy, kde ho část šlechty neustále podporovala.
Je nutné si uvědomit, že to, co se později stalo husitskou revolucí – tedy ten radikální a vojensky zdatný odpor proti celé tehdejší Evropě –, nebylo způsobeno primárně teologickým sporem o přijímání pod obojí, což bylo sice důležité, ale šlo by řešit kompromisem, nýbrž bylo to především reakcí na justiční vraždu. Vždyť bez té hranice by Zikmund Lucemburský, byť neoblíbený a ambiciózní, neměl na svém štítě onen krvavý šrám porušeného slibu, který ho natrvalo znemožnil v očích české šlechty a prostého lidu.
Bez Husa na hranici by se spor o reformu nejspíš neodvíjel ve vojenském rytmu, ale pomaleji, víceméně v rámci intelektuálního a církevně-právního rámce. Lze se domnívat, že by šlechta dál hájila svá práva a požadovala reformu církevních majetků – to je docela jisté, neb na kořisti se vždy vydělá –, ale chyběla by jí ta emoce, to hluboké, sjednocující rozhořčení, které ji posléze dovedlo k Žižkovi. Je docela možné, že by české hnutí sklouzlo k jakési formě utrakvistického klidu, tedy k umírněnému proudu, který se spokojil s částečnými ústupky v otázce kalicha, ale který nikdy neusiloval o tak radikální a komplexní společenskou změnu. Česká země by se zkrátka vyhnula pustošivým křížovým výpravám, což by sice byla obrovská úleva pro tehdejší generaci, ale zároveň by to znamenalo, že by si Češi ten svůj protestantský charakter, to vědomí vlastní síly, vybudovali mnohem pozvolněji. A také by, což je podstatné, chybělo to silné odtržení od Evropy.
Historie je zvláštní: někdy je mučednictví, ona největší osobní prohra, tím nejsilnějším katalyzátorem pro kolektivní vítězství. Pokud by Hus nezemřel, přežil by možná sice déle jako velký autor a myslitel, ale nikdy by se nestal oním duchem národa, který zažehl nejen kalichovou revoluci, ale i velkou, byť zničující, etapu české samostatnosti. To je ta křehká ironie, kterou si vždy musíme v alternativních dějinách připomenout: osobní tragédie velmi často funguje jako motor dějinného pokroku, a její absence by Evropu, a zejména Čechy, poslala na trajektorii, která by byla jistě klidnější, ale možná i méně slavná.
