Článek
Mnichovská dohoda dodnes leží v českém národním povědomí jako hnisající rána, symbol zrady a selhání elit, ke kterému se vracíme s železnou pravidelností každé září. Často se u piva či v internetových diskusích bouchá do stolu s tím, že jsme se měli bránit, že naše pevnosti byly nedobytné a morálka národa nezlomná, což je pohled jistě lákavý a lichotivý. Jenže historie není počítačová hra, kde lze nahrát uloženou pozici, a realita případného konfliktu by byla mnohem syrovější, než si ve své romantické představě o „českých lvech“ malujeme. Pokud by prezident Beneš onen osudný diktát odmítl, Evropa by se ocitla v plamenech o rok dříve a Československo by v tom ohni nestálo jen jako politická kulisa, ale jako palivo.
Představme si to chladné podzimní ráno, kdy se československá vláda namísto kapitulace rozhodne pro rezolutní „ne“. Mobilizace, která v reálné historii proběhla s obdivuhodnou, až strojovou disciplínou, by se plynule překlopila do ostrého válečného stavu a muži v zákopech by konečně dostali rozkaz nabít ostré. Je vysoce pravděpodobné, že první dny by pro Wehrmacht znamenaly nepříjemný, možná až paralyzující šok. Německá armáda v roce 1938 ještě nebyla tím dokonale promazaným strojem, který později v „blitzkriegu“ převálcoval Francii, a československé pohraniční opevnění – ač v mnoha úsecích nedokončené a bez potřebné hloubky – představovalo v kombinaci s těžkým terénem a fanatickým odhodláním obránců formidabilní překážku. Lze se důvodně domnívat, že v prvních týdnech by se fronta v horách nehýbala o stovky kilometrů, ale spíše o stovky metrů, vykoupených potoky krve na obou stranách. Němečtí generálové, z nichž mnozí Hitlera od války zrazovali a v skrytu duše se děsili vleklého konfliktu, by se ocitli pod obrovským tlakem.
Nicméně, střízlivý pohled na mapu a logistiku krotí jakýkoliv přehnaný optimismus a vrací nás z říše snů na tvrdou zem. Československo bylo v kleštích – doslova i obrazně. Po anšlusu Rakouska by útok nevedl jen ze severu a západu, kde jsme měli betonovou hráz, ale i z jihu, kde těžká opevnění citelně chyběla a terén byl pro tankové svazy mnohem prostupnější. A pak je tu otázka vzdušné převahy, faktor v moderní válce zcela rozhodující. Göringova Luftwaffe by sice narazila na statečný a technicky zdatný odpor našich letců, ale početní převaha nepřítele by byla tak drtivá, že by nebe nad republikou brzy zčernalo kříži. Praha, Brno i Plzeň by pravděpodobně čelily masivnímu bombardování, jaké později zažila Varšava či Rotterdam, a naše civilní obrana na takovou apokalypsu nebyla připravena. Představa hořícího Národního divadla, trosek na Václavském náměstí a paniky v úzkých uličkách Starého Města je děsivá, ale v tomto scénáři bohužel velmi reálná.
Náš průmysl, na který jsme byli tak pyšní, by byl systematicky ničen, a ačkoliv bychom Wehrmachtu nepochybně „pustili žilou“ způsobem, který by Německo bolel ještě roky, bez přímé a rychlé pomoci Francie – která se do války, ruku na srdce, vůbec nehrnula – by byla dlouhodobá obrana neudržitelná. Polsko by nám vpadlo do zad na Těšínsku, Maďarsko by si chtělo urvat svůj díl na jihu Slovenska. Zůstali bychom sami, obklíčení a krvácející, v boji, který by nešel vyhrát, pouze prodlužovat. Je tedy dosti pravděpodobné, že po několika měsících, možná půl roce zoufalého odporu, by republika stejně padla a následná okupace by byla mnohem brutálnější než ta, kterou známe z protektorátních dob – Heydrich by možná přišel dříve a s volnější rukou k represím.
Nejzajímavějším a snad nejtragičtějším aspektem této alternativy však není vojenský průběh, ale morální dopad na duši národa. I kdybychom byli po krvavých měsících poraženi a obsazeni (což se jeví jako nejpravděpodobnější vyústění, pokud by se proti Hitlerovi nepostavila vlastní generalita v nějakém puči), národní páteř by zůstala rovná. Nevznikl by onen zhoubný „mnichovský komplex“, to věčné trauma malého národa, o němž se rozhoduje v salonech velmocí bez něj a který se raději vzdá, aby přežil. Do poválečné Evropy by Československo vstupovalo jako hrdý stát, který první pozvedl zbraň proti nacismu, podobně jako Polsko, nikoliv jako pasivní oběť či chytrý švejk, co se raději ohne. Možná bychom měli rozstřílená historická města a o statisíce mrtvých více, ale neměli bychom onu podivnou pachuť v ústech a sklon k hledání viníků všude jinde, jen ne u sebe, což formovalo naši politiku i národní sebevědomí po celou druhou polovinu dvacátého století. Byli bychom národem s jizvami, ale bez hříchů sebepohrdání.
Otázka do diskuse: Myslíte si, že by pro český národ bylo lepší obětovat desetitisíce životů a historická města výměnou za to, že bychom si zachovali národní hrdost a „rovnou páteř“, nebo bylo Benešovo rozhodnutí pragmatickou záchranou naší biologické existence, za kterou bychom měli být vděční?
Prameny:
- Kural, Václav: Místo společenství konflikt: Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu.
- Tesař, Jan: Mnichovský komplex: Jeho příčiny a důsledky.
