Článek
Večer 22. dubna 1915 byl tichý, nezvykle klidný. Vojáci v zákopech poblíž belgického města Ypry se připravovali na další noc mezi bahnem, krysami a napětím, které nikdy neklesalo. Mnozí z nich byli unavení. Bitva o Ypry zuřila už týdny a nikdo neměl pocit, že by se fronta měla někam pohnout. Zákopová válka byla krutá, ale v té chvíli ještě alespoň víceméně známá. To, co přišlo toho dne večer, nečekal nikdo. Neexistoval na to žádný výcvik. A už vůbec ne ochrana.
Krátce po páté hodině odpoledne zaznamenali vojáci ve francouzských a kanadských liniích podivné syčení. Zpočátku si mysleli, že jde o vodní páru nebo snad mlhu – ostatně v krajině Flander není mlhavý večer nic neobvyklého. Ale brzy bylo zřejmé, že tohle není obyčejný opar. Při zemi se plazil hustý žlutozelený mrak. Byl těžší než vzduch a plnil každý záhyb zákopů. Tam, kde se dostal, začali vojáci kašlat, lapali po dechu a padali k zemi v křečích.
Toho dne Německo poprvé masově nasadilo chemickou zbraň — chlor. Rozpustný ve vodě, dráždil oči, hrdlo a plíce tak silně, že vojáci umírali udušením, často s plícemi plnými pěny a krve. Tisíce tlakových lahví byly rozmístěny v německých zákopech u vesnice Langemarck a když vítr zavál směrem k nepříteli, němečtí vojáci otevřeli ventily.
První obětí byli vojáci francouzské koloniální armády – převážně Alžířané a Senegalci. Neměli plynové masky, neobdrželi žádné varování.
Ti, kteří přežili první nápor, se snažili chránit. Kanadští důstojníci, kteří zůstali na pozicích, si rychle uvědomili, že se nejedná o obyčejný dým. Seržant Harry Knobel, chemik ve službách kanadské armády, okamžitě rozdal rozkazy, aby si muži přikrývali obličej mokrými šátky. Někteří z nouze použili vlastní moč – čpavek z moči měl chlor částečně neutralizovat. Díky improvizaci se podařilo část linie udržet.
Zákopy se ale rychle měnily ve smrtící pasti. Chlor těžší než vzduch se držel při zemi. Kamenné stěny a střílny, které dosud chránily, se nyní stávaly hroby. Vojáci, kteří se pokusili utéct, byli často zastaveni kulkami nebo jinými vojáky, kteří si mysleli, že jde o panikáře. V chaosu se hroutila nejen obrana, ale i základní lidská sounáležitost.
Brigádní důstojník Georges Lamour, který velel jednomu z alžírských pluků, se naposledy ozval velení telefonicky. „Všechny moje zákopy jsou ucpané… dusím se i já sám!“ zněla jeho poslední slova. Spojení se přerušilo. Jeho žena mu ještě tři roky posílala dopisy v naději, že přežil a je v zajetí. Nakonec se musela smířit s tím, že se stal jednou z prvních obětí nové, děsivé formy války.
Mezitím na kanadských pozicích boje neutichaly. Důstojník Martin Greener si zapsal do deníku: „Slyšeli jsme šumění – a pak spatřili ten děsivý oblak nízko nad zemí. Hned jsme věděli, co to je. Zvedla se panika. Nikdo se neodvážil dolů do zákopu, kde plyn visel jako těžký závoj. Kašlali jsme, dusili se, někteří padli. Ti, kdo se drželi, jen stáli se zavřenýma očima, obličej schovaný v šátku a čekali, kdy to skončí.“
Útok na Ypry měl drtivý účinek. V prvních hodinách padlo až pět tisíc mužů, další tisíce byly zraněny nebo trvale poznamenány – oslepnutím, poškozením plic nebo psychickým zhroucením. Vznikla trhlina v linii až osm kilometrů široká. Němci ale váhali – jednak podcenili účinek plynu, jednak se obávali vstoupit do oblasti, kterou sami zamořili. A tak se fronta, navzdory strašlivým ztrátám, rychle znovu zformovala.
Tento útok nebyl první pokus o nasazení chemických zbraní ve válce, ale byl prvním úspěšným a masovým. Zároveň otevřel dveře hrůzám, které dosud lidstvo nezažilo. V následujících měsících a letech byly vyvinuty další plyny – fosgen, chlorpikrin a v roce 1917 yperit, tzv. hořčičný plyn, který způsoboval bolestivé popáleniny kůže a dýchacích cest.
Za chemickým útokem u Yprů stál německý chemik Fritz Haber, nositel Nobelovy ceny, který věřil, že věda může válku zkrátit. Jeho žena Clara, rovněž vědkyně, jeho činnost považovala za zradu vědeckých ideálů. Po prvním úspěšném útoku spáchala sebevraždu – zastřelila se manželovou pistolí na zahradě jejich domu. I tento čin zůstává symbolickým stínem celé chemické éry první světové války.
Po útoku u Yprů se chemické zbraně staly běžnou součástí boje. Armády zakládaly plynové jednotky, vyvíjely filtrační masky, školily vojáky ve zvláštních protichemických cvičeních. Válečný průmysl se proměnil – z továren na hnojiva se staly továrny na smrt.
Na konci války bylo plynem zasaženo více než milion vojáků. Přestože chemické zbraně způsobily v porovnání s konvenčními menší počet úmrtí, jejich psychologický dopad byl obrovský. Strach z neviditelného, tichého vraha, který přijde s větrem, pronikl hluboko do kolektivní paměti. Mnozí přeživší trpěli doživotními následky – nejen fyzickými, ale i duševními.
První chemický útok tak zůstává temným milníkem lidských dějin. Ukázal, jak rychle může věda sloužit ničení, pokud není spojena s etikou. Vražedný oblak chloru nezměnil jen podobu bitev, ale i představu o tom, čeho je člověk ve válce schopen. A přestože po válce následovaly mezinárodní dohody zakazující chemické zbraně, stín plynu se čas od času znovu vrací – jako připomínka toho, že paměť nestačí, pokud chybí svědomí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Yper
https://www.theworldwar.org/learn/about-wwi/spotlight-first-usage-poison-gas
https://eu.dispatch.com/story/news/military/2015/04/19/terrors-gas-freed-on-flanders/23866613007/
