Článek
Občas se stane, že na můj pozdrav někdo neodpoví vůbec nebo na moje „Dobrý den“ zavrčí „Dobrej“ a tváří se, jako by spolkl žábu. Nejsem si vědom, že bych někomu provedl něco zlého. Na horách a na vodě se lidé většinou zdraví. Zdraví spokojení, šťastní lidé. Ti, co nenávidí celý svět a všechny, na zdravení nejsou. Je lepší se jim vyhnout. Nezdraví také náfukové, kteří se domnívají, že jsou nejbohatší, nejchytřejší a nemusí se zdravit s chudáky.
Rituál zdravení má svoje pravidla. První zdraví muž ženu, mladší staršího, podřízený svého šéfa. Je-li šéf mladší muž a podřízená starší žena, určitě by ji měl pozdravit šéf první. Jinak by nebyl šéf. Zdravit bychom měli, vstupujeme-li do veřejné místnosti (i kupé vlaku) nebo sedáme-li ke stolu (třeba v jídelně) a také odcházíme-li. Jsem překvapený, jak se toto jednoduché pravidlo slušnosti opomíjí. Mladí se zdraví méně. Zdá se jim, že nikoho nepotřebují. Žádná pravidla neuznávají. Tak jaképak zdravení.
Při setkání dvou neznámých lidí hraje pozdrav důležitou roli. Rozhoduje o dalším vztahu, neodpoví-li zdravený adekvátně. Mezi české klasické pozdravy patří: „Dobrý den, odpoledne, večer.“ Stále častěji používáme neformální pozdravy „Ahoj, Čau, Nazdárek“. Různě se zdraví zájmové skupiny lidí. Známe myslivecké „Lovu zdar!“, havířské „Zdařbůh!“, sokolské „Nazdar!“, golfové „Ať ti to lítá!“ nebo televizní „Slunce v duši!“ V asijských zemích je častý pozdrav „Namaste“ s dlaněmi spojenými před hrudníkem. Při každém pozdravu je důležitý oční kontakt, prozrazuje, že máme zájem o člověka, kterého zdravíme.
21. listopadu máme dokonce Světový den pozdravů. Ze zahraničních cest si vozíme nejen suvenýry, nové známosti, ale i cizokrajné pozdravy. Příkladem je italské Čau (a od toho odvozené Čus, Čaj, Čágo belo, Čus bus), americké „Hye /Háj/“, modifikované na Ostravsku na „Háj cype“, anglické „Hellou, Bye, See you later, alligator“, slovenské „Ahojtě, Servus“ a další české: „No má úcta. Pa, pa, pa, Těbůh, Tě péro“, německé „Tschüß! Grüß Gott!“ Nesmím zapomenout také na náboženský „Pozdrav Pánbůh“, hebrejské „Šálóm“ (pokoj vám), arabské Salaam alejkum (mír s vámi). Použití neformálního nebo cizokrajného pozdravu s dosud neznámými lidmi působí trapně.
Ke zdravení patří v určitých případech kromě podání ruky i objetí, políbení na tváře nebo náznak polibku ruky ženám (velmi populární v Polsku). Líbají se zpravidla osoby rozdílného pohlaví. Výjimkou jsou polibky mezi politiky. Moji vrstevníci si jistě vybaví nezapomenutelné fotografie, na kterých se líbal Brežněv s Husákem nebo Honeckerem.
Jako lékař jsem ruku pacientkám vždy podával. Mělo to význam nejen společenský, ale i diagnostický. Rozdíl mezi zdravým člověkem, který ruku pevně stiskne a nemocným, který podává bezvládnou, studenou a vlhkou ruku, je zřejmý. Podávání ruky covidová infekce v minulosti citelně omezila. Protože některým kontakt při pozdravu chyběl, dotýkali se lokty. V Anglii se ruka nepodává. V historickém Japonsku si prý lidé při setkání rozepínali kabáty a sundávali klobouky, aby ukázali, že nejsou ozbrojeni. Vzájemné tření nosů Eskymáků při pozdravu je pochopitelné. Nos je pravděpodobně jediná nezakrytá část těla v třeskutých mrazech. Pozdrav v Asii často provází úklona. Úhel úklony svědčí o míře úcty. Ukloníme-li se, snižujeme výšku vlastní postavy, aby se druhý člověk cítil větší.
Slovo pozdrav má základ ve slovesu „zdravit se“ tj. přát si zdraví. Je to projev úcty a přátelství. Zdravení je fajn. Nejkrásnější je úsměv. Měli bychom si to pamatovat, když je dobře i zle. Tak na zdraví!
