Článek
Před dvaceti lety jsem přednášel na Kubě o novinkách v diagnostice rakoviny. První přednášku v Havaně jsem naplánoval na 14. hodinu. V tu dobu nikdo nepřišel. Říkal jsem si: asi dodržují akademickou čtvrthodinku, počkám. Ve 14.30 jsem začal být nervózní. V sále stále nikdo nebyl. Když ve 14.40 přišli dva posluchači, rozhodl jsem se začít přednášet. Po půl hodině se posluchárna začala plnit a po skončení docházeli ještě další vědychtiví návštěvníci. Nevěděl jsem, zda mám začít znovu nebo odejít. Slovo mañana (zítra) bylo pro Kubánce typické. Podle toho to v krásném městě vypadalo. Přísloví „Co můžeš odložit na zítřek, nedělej dnes!“ bohužel platí pro lenochy na celém světě. S dalšími přednáškami jsem začínal hodinu po ohlášeném začátku. Ani pak to nebývalo ono. Lékaři a studenti si museli o mé změně přístupu k začátku přednášky říct a chodili stejně pozdě.
Každý si pod pojmem „chodit včas“ představuje něco jiného. Pokud přijdeme na rande s hodinovým zpožděním a jsme zamilovaní, nic vážného se nestane. Pokud nám ze stejného důvodu ujede vlak, nemusí to také být zlé, pojedeme příštím vlakem. Pokud by přestali chodit na čas do práce dispečeři, šoféři, strojvůdci, lékaři a další profese, které vyžadují přesnost, vznikl by nepředstavitelný chaos. Museli bychom chodit pouze pěšky, protože by z bezpečnostních důvodů nejezdily žádné vlaky. Jen se neví, zda bychom našli otevřený obchod s obuví, pokud bychom potřebovali na cestu boty.
Většina lidí má zkušenosti s autobusovými zájezdy. Účastníci výletů se nejen ztráceli, ale také se k autobusu vraceli pozdě se slovy: „Jen se nezblázněte, vždyť se nic nestalo. Máme konečně svobodu, můžeme si dělat co chceme!“ Že na ně čekalo dalších 30 lidí, kteří nestihli plánovaný program, jim bývalo jedno.
„Američtí“ vědci zjistili, že lidé, kteří na někoho čekají, mají mnohem horší náladu než ti, kteří chodí pozdě. To je argument lenochů. Hlavně se nestresovat. Budeme žít déle. Tím, že se s nespolehlivými lidmi nebudeme stýkat, mantra o nebezpečnosti spěchu přestane působit.
Já se snažím chodit včas. Časovou rezervu si nechávám od doby, kdy jsem jel z Hradce do Prahy před odletem do ciziny a linkový autobus měl u Poděbrad neopravitelnou poruchu. Před pozdním příchodem k odbavení mě zachránil ochotný řidič, kterého jsem si stopnul.
Dochvilnost a plnění závazků (slibů) jde ruku v ruce. Někdo má chaos rád. Lépe v něm ukryje nezodpovědnost, neschopnost. Mám pravidlo třikrát a dost. Kdo opakovaně přijde pozdě nebo neudělá co slíbil, přestává pro mě existovat.
Pokud nám ujede „třetí vlak“, je vhodné vybrat si jiného partnera, spolupracovníka nebo řemeslníka. Budeme spokojenější než nespolehliví pohodáři. Meditace při nezaviněném čekání nemusí stačit.
