Článek
Zemřel mi bratr. Lítost se mě drží jako klíště. Přeji si, ať se má v nebi líp než na zemi, kdy mu zákeřná nemoc házela klacky pod nohy. Málokdo ví, že byl bratr v době rokenrolu vyhledávaným diskžokejem. Hrával pro naše potěšení sentimentální You Are My Destiny, divoký Rock Around the Clock a romantický The House of the Rising Sun. Jsem nejstarší z rodiny. Vypadá to, že jsem na řadě. Můj pohřeb by měl být „vzpomínkový“. Budu rád, když moji milí ocení, že už to mám za sebou, netrápil jsem se, byl jsem dobrý táta a děda, měl se fajn. Není to dost? Škoda, že se velké rodiny scházejí jen o svatbách a o pohřbech. Tak si to nekažme!
Vždy, když míjím vývěsky s úmrtními oznámením, dívám se v kolika letech sousedé zemřeli. Jsou-li mladší než já, uvědomuji si, že pěkně přetahuji. Hlavou mi letí vzpomínka na hřbitov u slavné katedrály v Liverpoolu. Polovina hrobů patřila dětem do 15 let. Člověk by měl umřít mladý, tvrdil Jindřich VI. Sám prý k této výsadě mnoha rytířům pomohl. Nesouhlasím s ním a opravuji ho. Mladý ano, ale tak v devadesáti. Je pravda, že bychom měli zestárnout tak, aby si nás potomci pamatovali v dobrém světle, aby měli na co vzpomínat. I po tmě.
Před oslavou mých pětasedmdesátin moje příbuzná odmítla oslavu šedesátky se slovy: není co slavit. Možná jen neměla peníze na chlebíčky. Pak se omlouvám. O peníze jde vždy až na prvním místě. Bohužel. Její známá mně šeptem sdělila, že dotyčná měla šedesát už ve čtyřiceti. Teď jen živoří.
Svůj pohřeb si představuji jako pořádný večírek, radost těch, kteří mají výsadu žít. Jezte, tančete, zpívejte, vzpomínejte, milujte se!
Místo proslovů by byla dobrá hudba. Nejdříve by mohl začít Kris Kristofferson se svým Why me Lord, pak Joe Cocker. Měl jsem rád jeho My fathers son. Pak chvíle ticha s Avishaiem Cohenem About the tree. O chlapci, kterému matka věnovala tolik péče, že nedokázal vzlétnout. Neměl by chybět Bon Jovi s Blood in the water, a všechnu tu kýčovitou hudbu (trhněte si kritici) by mohla doplnit Lara Fabian s Je suis malade a Leonard Cohen s Dance with me to the end of life.
Rodiče bývali spořiví. Za války bylo obtížné sehnat jídlo a po válce taky. Pamatuji se ještě na lístky na mýdlo, na cukr. Z paměti mně nevymizí velká dřevěná bedna na chatě v Ratajích pod postelí. Byly v ní zápalky, svíčky, cukr, konzervy, petrolej, toaletní papír. Pro případ, že bude znovu válka. Válka všechny poznamenala. Nejen mrtvé. I živé. Když jsem chtěl koupit byt, otec vždy radil: „Nikdy ne u nádraží, tam se bude bombardovat nejdřív, nejlepší je samota.“ Dnes by se člověk neschoval nikde. Špatně dopadli lidé, kteří se v ukrajinském Mariupolu schovali v divadle. Smrt se nevyhýbá ani kostelům.
Můj táta se na smrt chystal v klidu. Dělám to po něm, snad to převezmou i moji synové. Vlastně chtěl umřít co nejdřív. Říkal: „Co z toho života mám“, radil jsem mu, aby se díval na televizi, a nakonec mu vynadal. Teď už vím, proč chtěl umřít. Měl jsem nádherný život, při všech peripetiích a krocích stranou. O to je to horší. Kdo se má dobře, umřít nechce. Kdo se má špatně, je nemohoucí, chce umřít hned. Táta říkával: „Hlavně jsem rád, že se o sebe postarám a nemusí o mě někdo celý den pečovat. Mýt, vynášet mísy s močí, krmit.“ Kdo je na tom jenom zle, je mu to jedno. Kdo umírá sám, je na tom špatně. Samota je z nouze ctnost. Maminka byla bohémka, malířka, na životě lpěla, bohužel zemřela v jednašedesáti. Byl jsem ji 2 hodiny před smrtí v nemocnici navštívit. Při odchodu za prací, jen zašeptala: „Jdi hochu, jdi!“ Dodnes si vyčítám, že jsem s ní nezůstal do konce. Nedržel ji za ruku. Těší mě jen, že usnula a neprobudila se. Tak si představuji svou smrt. Na parte chci mít napsáno: zemřel náhle. Určitě ne po dlouhé nemoci. V důchodu jsem zjistil, že je dost věcí k opravování. Opravuji rád. Představuji si, že smrt přijde, když budu mít rozdělaný nějaký složitý strojek a já ji řeknu: „Počkej až to spravím.“ Je fakt, že některé věci k mému štěstí opravit nejdou. Také bych mohl zdržovat smrt tím, že ji budu přesvědčovat, že nejdříve musím uklidit, umýt nádobí, vyprat, vyžehlit. Přece po sobě nenechám doma po smrti binec. Smrt by to mohlo zdržet, protože uklízet se může stále. Hospodyňky vědí, o čem mluvím.
V nemocnici jsem občas operovával řádové sestry. Byly na smrt připravené mnohem lépe než ateistky. Jednou jsem faráři, který mě svými sestrami zásoboval, položil otázku: „Věříte v posmrtný život?“ Bez váhání odpověděl. „Samozřejmě, jinak bych nemohl být farář. Těším se na setkání s rodiči!“ Nesměle protestuji. „Jak se potkáte, vždyť v nebi budou miliardy lidí, kteří zemřeli.“ Usmál se: „Na to jsou zvláštní čidla, o to nemám strach!“ Tak nevím. Bude dobré začít věřit v existenci nebe. Rád si s rodiči i bratrem poslechnu dobrou muziku.
