Článek
Na celkem prázdnou pláž v Torremolinos přišel Španěl se dvěma dětmi, rozložil si deku asi metr ode mě, začal nafukovat žraloka a vyčítat něco dětem. V okruhu asi sto metrů nikdo neležel. Jen písek. Asi jsem se začal tvářit uraženě, protože se na mě zlostně obořil: „Te molesto?“ Otravuji vás? „Sí,“ říkám, balím věci a přesouvám se o padesát metrů dál. Narušil můj soukromý prostor. Bylo to nepříjemné. Nevím, proč se rodina neusadila kousek dál.
Podobný problém jsem zažil v Dubaji. Každé ráno chodíme se ženou cvičit jógu na dosti velkou travnatou plochu mezi mrakodrapy, kde jsou umístěná i kovová lehátka. Nezřídka se stává, že si „jižansky“ vyhlížející člověk sedne na nejbližší lehátko k nám ve vzdálenosti snad dvou metrů, i když má možnost využít lehátek vzdálenějších v ploše 300 metrů. Určitě to není proto, že by obdivoval krásu těla starce, nebo zjišťoval, že dělám ásany špatně. Je mu to zkrátka jedno. Svalí se, kde právě je. Pro jistotu si vždycky přesouvám kraťasy s peněženkou na druhou stranu, i když v Dubaji se nekrade. Na druhé straně mě překvapilo, jak rychle uskočila Filipínka, které jsem se chtěl lehce dotknout ramena, před otázkou, kudy se jde na pláž.
Nedalo mně to a začal jsem na internetu zjišťovat, jak to s vnímáním osobního prostoru je. Zjistil jsem, že dnes se ze všeho dělá věda. V tomto případě se jmenuje proxemika a zabývá se neverbální komunikací mezi lidmi a blízkostí odstupu mezi nimi. Ke vzdálenosti vnímání se přidávají další kritéria v podobě smyslů: čich, hmat, sluch. V běžných životních situacích se doporučuje udržovat odstup od lidí přibližně jeden metr. Jinak můžeme přiblížení hodnotit jako agresi. Do bližší „intimní vzdálenosti“do 45 centimetrů pouštíme rodinné příslušníky a blízké přátele. Narušení tolerujeme u některých profesí – lékařů, masérů, kadeřníků. Meziosobní vzdálenost reflektuje i vztah podřízeného a nadřízeného, sympatie a antipatie. Vliv na velikost osobního prostoru může mít také věk, národnost, zvyk, kultura, typ osobnosti. Různé kultury udržují různé úrovně osobního prostoru. V severských zemích potřebují lidé větší prostor, v jižních státech a na Blízkém východě je potřeba osobního prostoru menší. Mladší lidé k sobě stávají blíž než lidé starší. Venkované dávají přednost delším vzdálenostem než lidé z města. Zakladatel proxemiky Edward T. Hall stanovil 4 základní komunikační vzdálenosti:
Intimní vzdálenost - do 45 cm; hranice totožná s dotykem, objímání, šeptání.
Osobní vzdálenost - 45-120 cm; zrakový vjem je nezkreslený, čich nehraje roli, je umožněno sledovat mimiku.
Společenská vzdálenost - 120-370 cm; sféra většiny formálních a skupinových komunikací.
Veřejné pásmo – od 370 cm; horní limit je na hranici srozumitelnosti řeči, závisí na podmínkách prostředí (viditelnost, hluk).
Zaujal mě výraz „proxemický tanec“, kde se jedna osoba k druhé přibližuje a ta odskakuje, a vše se opakuje, pokud ohrožený člověk neuteče.
Spolupracovníci a vzájemně si sympatičtí lidé si většinou sedají vedle sebe, soupeři proti sobě. U žen je to různé podle situace, často dávají na místa vedle sebe tašky nebo oblečení, aby si k nim někdo nepřisedl. Vidí-li sympaťáka, tašku mohou zvednout.
Bezpečí svého prostoru hodnotíme jinak ve svém primárním teritoriu (doma), jinak na místě, které jsme si oblíbili (stůl v kavárně), nebo na veřejnosti, kam může každý (kino).
V přecpané tramvaji nebo v metru zákonitosti osobního prostoru rychle mizí. Vlastně dáváme jen pozor, aby nám někdo neukradl peněženku, neroztrhl kabát nebo se pohlavně neukájel tím, že se na nás tlačí (frotérství). Svoje teritoria mají samozřejmě i zvířata a dokážou je hájit do krve. Boje koček a psů bývají hlasité.
K porušení našeho prostoru nemusí dojít jen osobou, ale i ukládáním věcí na místa, o kterých se domníváme, že jsou naše. Typické je parkování souseda před naším domem, položení knihy na náš psací stůl, zaběhlý pes na naši zahradu. Jedna věc je, jak to cítíme, jiná, jak je to správné.
Je to věda, ta proxemika. Fejeton na to nestačí. Ještě záleží na tom, zda jsme od přírody milí, přátelští, nebo trvale nesnášenliví.
Zdroje
