Článek
Výraz politika pochází z řeckých slov polis – město, politiké techné – správa obce. Označuje způsob rozhodování o veřejných věcech lidmi s rozdílnými názory. Politika je domluva (boj) o společenské uspořádání ve světě, státě, ve městě. Zásady politiky se uplatňují kdekoliv: v rodině, sportovním klubu nebo na pracovišti. Cílem politiky je moc, kterou lze získat demokratickými prostředky, nebo represí. V demokratických státech vstupují do „velké politiky“ jednotlivci, strany a spolky přesvědčováním nebo vyjednáváním. V „malé politice“ jde o to, aby se všechno dělalo, jak chceme my a ne soused (manžel, soupeř). Dosáhnout svého lze pomocí schopnosti komunikovat s ostatními, předkládání věrohodných argumentů a získávání podpory podobně smýšlejících lidí (koalice). Když není možné se domluvit po dobrém, domluvíme se po zlém! Na scénu přijdou pomluvy, vydírání, fyzické násilí.
Dělení politiků na „pravicové a levicové“ pochází z 18. století, kdy na pravé straně francouzského národního shromáždění seděli zastánci monarchie a na levé straně příznivci komuny, hlásající heslo Volnost, rovnost, bratrství. Kolik krve bylo za francouzské revoluce prolito, většina z nás ví.
K levici se dnes hlásí lidé s vysokým sociálním cítěním, část mladých lidí zklamaných konzumní společností, bez jasné představy, jak má jejich ideální svět vypadat. Vysnili si sociální společnost, kde ekonomicky zdatný stát zajistí všem lidem všechno co si přejí. K levici se hlásí také anarchisté, nacionalisté, část umělecké fronty a „zelení“, kterým se zdá, že na pravici nenacházejí pochopení. Je to dost výbušný koktejl.
K pravici patří podnikatelé, živnostníci, technici, obchodníci, manažeři a vedoucí pracovníci, investoři a akademici, kteří občas bohatstvím neoplývají. Nejednou se objevují levicoví boháči a pravicová chudina. Většina lidí nepatří nikam. Je jim všechno jedno. Spokojení nejsou nikdy. Všechno by udělali líp, ale nechce se jim.
Zástupci levice požadují vládní regulace ve smyslu socialistických zákonů (zvyšování daní nebo populistických slev) a konzervativní pravicové strany se zasazují o osobní svobody a omezení vládních regulací. Váhy dalšího směřování společnosti ovlivňují politici, kteří se nemohou rozhodnout kam patří. Říkáme jim středoleví, pravoleví nebo přelétaví podle větru.
Aby toho nebylo málo, existuje dělení politiků na mladé progresivce a staré konservativce. Pokrok (progres) je neodůvodněná víra v to, že nové je lepší“. Konservativci říkávají: „Co dobře funguje, není třeba měnit.“ Jisté je, že umění kompromisu je v tomto případě moudré.
Analýzy politických hrátek odhalují, že politická propaganda nemusí vést k dosažení vznešených cílů, ale může být jen prostředkem k obohacení jednotlivce nebo získání moci. Na vesnici nebo ve městě je situace přehlednější. Historické „pravolevé“ dělení přestává platit. Zdá se, že nadnárodní finanční vlastnictví už za nás rozhodlo, jak budeme v „globále“ žít.
Použité zdroje
