Článek
Dveře mojí pracovny rozeznělo mohutné bouchání. Někdo umírá na „jipce“, pomyslel jsem si a utíkal otevřít. Ve dveřích stálo zjevení. Zanedbaná padesátnice s lahví rumu v kapse, držící za ruku na první pohled duševně zaostalého mladíka. „Tak vám ho vedu,“ pravila nasupeně a potáhla ze startky. „Starejte se o něj, ať víte, co to obnáší.“ Zachmuřený chlapec žmoulal rádiovku a hrozivě mlčel. Hlavou mi proběhly všechny ženy, s kterými jsem se kdy znal. S kterými bych mohl mít dítě a s kterými debilní dítě. Nevzpomněl jsem si, že bych útočnici, kdy viděl. Nemluvil jsem, jen zíral. Moje zděšení posunulo konverzaci do reality. „Nechcete-li se starat o dítě vy, chci vědět, kdo byl u mého porodu a kdo mi zničil život.“ „Kdy to bylo?“ povídám třesoucím se hlasem a přemýšlím, co budu dělat, budu-li inzultován. Pacientky a jejich návštěvy na chodbě se zastavily a pobaveně sledovaly výjev. Cítil jsem, že nestojí na mé straně. „V sedmdesátém roce,“ odvětila útočnice a vložila nohu mezi dveře, abych je nemohl zavřít. Ulevilo se mi. „To jsem zde ještě nepracoval. Předáváte dítě nesprávnému člověku,“ povídám alibisticky. Uvědomuji si, že postižené dítě je velká, celoživotní tragédie. Může-li za to porodník, je to neomluvitelné. Nemůže na porodním sále dále pracovat. Zjistit příčinu, ale nebývá snadné. „Chci vědět, kdo byl u mého porodu, chci dítě reklamovat!“ trvala na svém žena a chlapec vzdychl. „Nevím“, odpověděl jsem s pocitem, že zachraňuji život kolegy. „Chcete-li si stěžovat, obraťte se na kontrolní oddělení nemocnice.“ Průvan dokončil práci za mě. Dveře se zavřely. Zlobné kopnutí a vzdalující se chrapot dvacetiletého mladíka dočasně přerušil konverzaci. Spěchám do archívu vyhledat porodopis, zjišťuji porodníka i průběh porodu. Porod byl bez komplikací, srdeční ozvy plodu po celou dobu pravidelné, odtékala ale mírně zkalená plodová voda. Měli jsme dělat císařský řez? Nebylo by to pro dítě horší? Stejné? Důvod nenormální plodové vody nemusel být akutní. V duchu se chystám k soudu, ve kterém mi „vyhlášení profesoři“ budou vyčítat, že v roce 1970 nebyla těhotná trvale monitorovaná. V Praze už totiž na rozdíl od nás monitor měli.
Neuplynul měsíc a bouchání na dveře se opakovalo. Stál v nich tentokrát rozčilený kolega, který porod před 20 lety vedl. „Jsi pěknej podrazák,“ povídá. „To jsi musel posílat stěžovatelku za mnou domů? Nechává stát syna u dveří celé hodiny. Ještě se kvůli tomu rozvedu.“ „Vidíš, na každé špatné věci se najde něco dobrého,“ říkám opatrně. „Viníkem“ je právník nemocnice, dodavatel jména i adresy. Znovu studujeme porodopis. Genetické vyšetření chybí. Není v rodině postižených lidí víc? Není příčinou alkohol, který si žena neodpírala v těhotenství? Její vzhled i chování tomu nasvědčovalo. Ne, vina pravděpodobně nebude na naší straně. Ale co je vina? Jaká byla služba? Rodilo víc rodiček současně? Měli jsme k dispozici všechny potřebné přístroje, léky? Cožpak je správné vést všechny porody císařským řezem?
Jde-li žena do porodnice, automaticky očekává, že se vrátí zdravá, se zdravým dítětem. Dojde-li k jakékoliv komplikaci nebo má dítě vrozenou vadu, je v očích veřejnosti vždy vinen porodník. Po porodu, za měsíc, za dvacet let. Ale tak to je! Musíme být tak dobří, aby všechno dobře dopadlo, nebo bychom měli mít vždy čisté svědomí. Vím, že mezi zdravotnickým personálem nejsou jen andělé. Od některých lékařů bych si nenechal změřit ani krevní tlak. Absolvování lékařské fakulty není bohužel záruka, že budoucí lékař bude vzdělaný, empatický, dostatečně rozhodný, šikovný. Proto je dobré, když je u porodu ještě další lékařský „kopilot“. To je výhoda velkých porodnic. Většina zdravotníků je poctivá, obětavá, oddaná svému zaměstnání, pacientkám, připravená pomáhat bez ohledu na svůj čas, život. Při práci v porodnici jsem se řídil jednoduchým pravidlem: „Veď porod tak, jako by to bylo tvé dítě, tvá žena!“ Když lidé zjistili, že jsem porodník, říkávali: „Jé, to je krásné zaměstnání. Máte štěstí, že jste u zrození nového života!“ Obvykle jsem smutně kýval hlavou. Ano, ano, je to krásné, ale zničující, stále znovu a znovu. Zodpovědnost je mimořádně velká. Pokud se porodník během několika minut nerozhodne správně, může být dítě, matka nebo oba poškozeni, mohou i zemřít.
Výsledky porodnické péče v Česku jsou ve srovnání se světem vynikající. V roce 2023 byla takzvaná perinatální úmrtnost (novorozenci zemřelí od 22. týdne těhotenství do 7 dnů po porodu) v České republice 4,13 promile. V souvislosti s těhotenstvím a porodem umírají v průměru 3 ženy na 100.000 porodů. V historii to bývalo i několik stovek. Je třeba vzít v úvahu, že mezi rodičkami jsou i těžce nemocné ženy s poruchami krevní srážlivosti, nádory, závažnými chorobami srdce a metabolismu.
Porodil jsem za život asi 5000 dětí. Naštěstí mně žádná maminka dítě vrátit nechtěla. O dramatické situace na porodním sále (s ne vždy stoprocentním výsledkem) nebyla nouze. Vzpomínám na stresovaného otce u porodu, který na mě křičel: „Máte děti, doktore? Jestli se mému dítěti něco stane, zabiju je!“ Tak nevím, na které dveře mám jít zaťukat.
Použité zdroje
