Článek
Nejčastěji se scházejí spolužáci ze základní školy, ze střední méně a z vysoké školy jen výjimečně. Ve všech skupinách spolužáků povážlivě ubývá. Pamatuji si film s Jiřím Sovákem, ve kterém se spolužáci po mnoha letech scházeli ve stále menších hospůdkách, pak rovnou na hřbitově a nakonec tam byl hrdina filmu sám. Asi dodržoval správnou životosprávu a navíc měl štěstí, že na něj neskočila nějaká zlá nemoc. Setkání spolužáků je čas hodnocení, srovnávání osudů. Rekapitulace, zda jsme žili dobře. Hra, na co si ještě dokážeme vzpomenout. Někteří měli fakt smůlu. Ti, kterým se život nepovedl, na setkání nechodí. Do školy na rodičovské schůzky také chodí hlavně ti, jejichž děti jsou dobré.
Mezi hrstkou hochů jsem nebyl dívčím favoritem. Nevypadal jsem jako Rambo, i když sport patřil kromě psaní básní k mým hlavním zálibám. Jednou jsem při basketu hodil za zápas 32 bodů. Asi u toho holky nebyly. To bylo v době, kdy se ještě nepočítaly „trojky“. Při mé básnické produkci doprovázené hudbou mně nějaký závistivý konkurent ukradl magnetofon Sonet Duo. Intelekt nebyl v dospívání v kurzu a finanční zajištění byl neznámý pojem. Neměli jsme nikdo nic. Snažil jsem se získat srdce několika křehkých dívek. Překvapilo mě, kolik z nich přibralo s cigaretou v ruce na váze, s pohnutými osudy za sebou. No také nevypadám nejlépe. A také určitě překvapuji stářím své kamarádky. Ve škole jsem si vybíral spolužačky dobře vyvinuté navzdory radám maminky. Říkala: „Všímej si těch, které teprve vyrostou. Krása v patnácti netrvá věčně!“ No vykládejte to netrpělivému teenagerovi! Určitě jsou i výjimky, abych někoho neurazil. Spolužáci, kteří moc rozumu neměli v dětství, ho do stáří moc nepřibrali.
Hodně spolužáků bývá depresivních. Stěžují si, jak je všechno špatné, od vlády po vysoké ceny. Věčné téma je Evropská unie, která je neudržitelná hlavně proto, že nařídila pevná víčka na plastových lahvích. Ta víčka jsou fakt hloupost. Zbytečně lidi dráždí a odvádí od základního smyslu spojené Evropy. Hlupáci jsou nejen v Čechách, ale po celém světě. Ti evropští se aspoň nevraždí. Hovorům o politice se vyhýbám. Divím se, kolik lidí volí ve své chudobě populisty, kteří je přivedou do ještě větší bídy materiální i duševní.
Když dostanu pozvánku, nikdy si nejsem jistý, zda mám na večírek jít. Profese lékaře není pro tento druh zábavy vhodná. Působím jako magnet na spolužáky, kteří mi vykládají, co všechno je bolí, jak jsou nemocní a jak je lékaři poškodili. Říkám jim: „Nechoďte k doktorovi! Budete mít po problémech!“ Nevěří mi! Od instalatéra také nechtějí, aby jim z hospody opravil vodovod, od účetního, aby jim přepočítal tržbu. Ještěže jako gynekolog nemohu v hospodě vyšetřovat. Internisté by to měli snazší. Mohli by vytáhnout jen fonendoskop a tonometr.
Abych nebyl jen negativistický, mnozí spolužáci jsou fajn, milí, krásní. I ve stáří. Jen je jich čím dál méně. Tak nevím. Mám na večírek jít nebo ne? Možná mám poslední příležitost.
