Článek
Ondřeji, jak dlouho jsi vydržel nemluvit sprostě?
Přiznám se, že nevím. Po prvním roce (který jsem si vytyčil jako vnitřní cíl) jsem to už přestal počítat. Ale pokud mě paměť neklame, tak jsem ještě nějaký ten kvartál navíc zvládl.
Musím se zeptat… Co přesně znamená nemluvit sprostě?
Stanovil jsem si sám pro sebe kritéria, že nesmím nahlas vyslovit žádné sprosté slovo. Pak se můžeme dohadovat, co považujeme za sprosté slovo. Já jsem zvolil nejpřísnější variantu, do které jsem zahrnul i slova jako p*del či h*vno. Zkrátka z mého pohledu všechno, co bych nechtěl, aby slyšelo a po mně opakovalo nevinné dítě.
Jaká slova byla naopak povolená?
Co se klení týče, hranice povolených slov se nacházela zhruba někde u „sakra“. Dál jsem si dovolil medicínské termíny jako p*nis či v*gína, ovšem pouze v kontextu, kdy to nebylo myšleno jako urážka. V zásadě jsem ze slovníku vyškrtl i všechny potenciálně hanlivé termíny (oslovení v*le, d*bile apod.).
Musím se zeptat… proč vlastně? Prohrál jsi nějakou sázku? Nebo co tě k tomu vedlo?
Pocházím z rodiny, kde se nemluvilo sprostě, naši se snažili používat alternativy klení, jako například do Prčic či do prkýnka dubovýho. Drželi se před dětmi, ale když jsme dospěli, najednou povolili opratě kontroly. Mě pak mrzelo, kolik sprostých slov u našich najednou padá.
Souběžně s tím jsem se učil mluvit výhradně spisovně, no a spisovný jazyk vulgarismy nepoužíval. Byl to pro mě tedy pouze drobný krůček na již rozjeté cestě zušlechtění mého vyjadřování. Plus už jsem dávno minul pubertu a začalo mi být nepříjemné, že bych měl druhé častovat tak nevybíravými výrazy.
Vyžadovalo to hodně kontroly?
Jak se to vezme. Pro mě v porovnání s druhými ani ne, protože jsem do té doby mluvil sprostě minimálně. Ale i tak byly situace, kdy to ze mě chtělo vylétnout a musel jsem se držet zuby nehty. V takovou chvíli opět platí poučka, nejdříve myslet (případně i odpočítat v duchu do pěti), a pak teprve mluvit.
Obecně bych řekl, že hodně záleží na okolním prostředí. Pokud kolem máte sebe lidi, co řeknou pět sprostých slov v jedné větě, asi se vedle nich těžko uhlídáte. Také hraje roli, jak snadno vás vytočí vnější situace a jak moc jste zvyklí svůj vztek ventilovat skrze nadávky. V tomto ohledu ano, na party s kamarády to pro mě bylo těžší, ale i tak mám dostatečně pevnou vůli, abych to ukrotil.
Měl jsi nějaký zlomový okamžik, kdy jsi myslel, že to nezvládneš?
Popravdě já to napoprvé nezvládl, ujelo mi to naprosto zbytečně samotnému a doma asi po devíti měsících. Ale nevzdal jsem se a zkusil druhý pokus, který už onen milník jednoho roku s přehledem překonal. Nejtěžší chvíle napodruhé byla, když jsem si doma o hranu stolku ukopl malíček. V tu chvíli jsem jen zakňučel „Au!“, zatímco v hlavě mi problesklo asi deset sprostých slov najednou.
Takže v hlavě jsi nadávat mohl?
Ano, protože tím jsem potenciálním dětem v okolí neškodil. Ale musím se přiznat, že mi to nastavilo nepříjemné zrcadlo, jak často mi sprostá slova přišla na mysl. A to i v běžné konverzaci, kde mnou nezmítaly emoce.
Projevovalo se to i navenek. Začal jsem větu, ale během ní jsem si uvědomil, že obsahuje sprosté slovo, tak jsem se odmlčel a začal složitě vymýšlet, jak to opsat jinak, abych se nežádoucímu výrazu vyhnul. Občas ze mě pak lezly větné konstrukce, nad kterými zůstával rozum stát.
Ještě něco ti působilo problémy?
Paradoxně písničky. Hrál jsem na kytaru, zpíval text a najednou mi došlo, že brzy přijde sprosté slovo. Tak jsem ho občas vynechal úplně, někdy zabroukal hm-hm, ale jako by bez toho nebyla sloka kompletní. Právě při zpěvu jsem nakonec své snažení vzdal, protože tou dobou jsem už měl vnitřně splněno, ale chtěl jsem si užít písničku zase jednou naplno, se vším všudy.
Jaké to bylo, když sis dovolil opět používat sprostá slova?
Osvobozující. Ale na druhou stranu se toho tolik nezměnilo, protože v životě sprostě mluvím minimálně. Když někdy použiju nějaké hanlivé označení, druhé to obvykle spíš překvapí, ale přijde mi, že v některých situacích se to prostě hodí pro umocnění emoce či výstižnost.
Krátce poté jsem si ovšem doma sestavil čtyři verše plné všech sprostých slov, která jsem dokázal smysluplně poskládat za sebe. Takovou „písničku“ jsem si pak o samotě doma řval nahlas asi čtvrt hodiny, čímž jsem ze sebe vypravil nejen deficit z předchozího půstu, ale nejspíš i celého života.
Co si z celého experimentu odnášíš?
Při vlastním sebeovládání jsem si samozřejmě i více všímal sprostých slov u druhých. Došlo mi, jak moc nás při komunikaci podvědomě ovlivňuje okolí i jaký vliv na úroveň vyjadřování hraje prostředí rodiny, ve kterém dítě vyrůstalo.
Zároveň jsem přestal sprostá slova odsuzovat, protože v některých případech mi přišla jako nejtrefnější vyjádření situace, přičemž jakékoliv jiné označení danou událost příliš zjemňovalo. A uvědomil jsem si, že pro některé je zanadávání od plic přesně tou úlevou, kterou potřebují, aby nezareagovali ještě hůře.
Také mi však došlo, jak zbytečně moc (zejména v partě kamarádů) sprostých slov padá, a to i v situacích, kdy vůbec nejsou třeba (nebo ani nedávají smysl). Zde se hodí zmínit, že každé vyslovené slovo představuje určitou vibrační vlnu, která se šíří prostorem a má přímý vliv na stav posluchače. Proto sahám po vulgarismech co nejméně to jde, abych sobě ani druhým nekazil prostředí.
Zajímavé, děkuji za tvé sdílení a přeji do života co nejméně sprostých slov.
A já děkuji za tuto příležitost. Rád bych na závěr zdůraznil, že neodsuzuji nikoho, kdo sprostě mluví, ani se nad něj nepovyšuji, že používám sprostých slov méně. Každého beru takového, jaký je.
Zároveň však vím, že pokud vám nevyhovuje úroveň vašeho současného projevu (a nejde jen o sprostá slova, ale i vycpávková - jako, jakoby, prostě, vlastně, …), s trochou tréninku a trpělivosti se dá zlepšit vše. Hodně štěstí!
[Zaujal vás článek? Spojte se s hostem rozhovoru: ondrejmergl.cz]
