Článek
Ondřeji, přijde ti normální mluvit spisovně?
Ne. [Usmívá se.] Je to naprosto nepřirozené, až to tahá za uši.
Nepřirozené… slyším to na první dobrou. Tak proč to děláš?
Inu, motivaci mám hned trojí:
- Úctu k českému jazyku - Když jsem na vysoké škole v Olomouci studoval žurnalistiku, velká část předmětů se zabývala spisovnou češtinou. Přišlo mi líto, že ji dnes téměř nikdo nepoužívá, a tak jsem se rozhodl stát jejím samozvaným ambasadorem.
- Snahu odlišit se - Aby si vás někdo všiml, potřebujete něčím vystoupit z řady. Pro mě je to právě styl vyjadřování, jakýsi osobní identifikátor, který ze mě dělá "toho slušného kluka".
- Výzvu, jestli to zvládnu - Rád překonávám bizarní rekordy a testuji hranice sebekontroly. Udržet spisovnou mluvu v prostředí, které mluví hovorově, stojí obrovskou dávku soustředění.
A daří se ti to, nebo to někdy ujede?
Celkem daří. Samozřejmě nikdo není stoprocentně dokonalý, navíc občas záměrně přizpůsobím jazyk publiku či situaci, ale většinou používám spisovné výrazy. Dříve jsem to bral téměř dogmaticky, dnes tomu nechávám volný průběh.
Začalo to v Olomouci… může za to Morava? Tam přece mluví spisovně všichni…
To jsem si také myslel, ale pak mi zkušenost ukázala, že ne. Starší generace používala koncovky podle nářečí, mladí mluvili normálně hovorově. Nicméně ano, obecně se dá říci, že mají ke spisovné češtině blíže než Češi, takže určitý vliv zapřít nemůžu.
Po návratu na jih Čech se udržení spisovného jazyka ukázalo jako složitější oříšek. Kamarádi v hospodě na mě poprvé koukali jako na blázna, na co si hraji… Ale časem si zvykli. Paradoxně čím více času tráví se mnou, tím spíše sami začínají používat některé spisovné koncovky. Baví mě pozorovat, jak moc lidé ve svém projevu podvědomě zrcadlí styl mluvy okolí.
Nevadí ti být za exota?
To jsem svým způsobem celý život, takže to beru jako přednost. Ne vždy přijímanou pozitivně, ale já osobně na spisovném vyjadřování nevnímám nic negativního. Rozhodně se tím nad nikoho nesnažím povyšovat, prostě reprezentuji určitý životní přístup.
Je složité se to naučit?
Záleží na úrovni sebekontroly a pevné vůli. Zpočátku ano, protože člověk přepisuje zažité návyky od dětství. Kromě znalosti spisovných výrazů pomáhá schopnost nejprve přemýšlet, až potom mluvit. I tak vás čeká ohromné množství chyb, takže na sebe nesmíte být přísní, ale zároveň si potřebujete udržet chuť to vytrvale zkoušet dál.
Mně samotnému to zabralo téměř rok, než se spisovné vyjadřování stalo natolik dominantním, že se jakýkoliv nespisovný výraz zdál nepřirozeným. Ale do dnešního dne zůstávají některé oblasti problematické, nejtěžší je udržet koncovku -a u středního rodu, kde všichni říkají -y (například: venku si hrála děvčata, kvetla tam poupata a zpívala ptáčata).
Jaké spisovné přešlapy si vybavuješ?
To mě vždy pobaví nejvíce, když to se spisovností přeženu až moc. Ze začátku mi dělaly problémy části lidského těla, neustále jsem kroutil očimi a lomil rukami nad tím, že spisovný výraz zní očima a rukama. [Usmívá se.] Největší přešlap přišel ale jednou po zabíjačce, když jsem z prejtu udělal prýt, to jsem si vysloužil opravdu ošklivé pohledy okolí.
Bylo ti spisovné mluvení vůbec někdy v životě užitečné?
Nijak extra, nepracuji jako tiskový mluvčí, ani běžně nedělám rozhovory do televize, abych spisovnou mluvu zužitkoval v praxi. Spíš to beru jako zvláštní koníček, který někoho může zaujmout. Přinejmenším okolí mě vnímá jako člověka, za kterým si chodí pro radu ohledně spisovných výrazů, když si nejsou jistí.
Nedělám si iluze, že by kvůli mně někdo přecházel na spisovnou mluvu, nebo si mě pro mé vyjadřování oblíbil. I tak myslím, že slouží jako skvělá ukázka toho, do jaké míry jsme v životě ovlivněni návyky z minulosti, i jak náročné je jejich přepsání.
Děkuji, tak ať se daří mluvit spisovně i nadále…
I já děkuji za tento prostor a přeji druhým do života jenom to nejlepší…
[Zaujal vás článek? Spojte se s hostem rozhovoru: ondrejmergl.cz]
