Článek
Ondřeji, jak se balíš na túry?
Samozřejmě záleží na konkrétním pochodu, ale vždy se snažím nést minimum zátěže. V praxi to vypadá tak, že místo plného batohu jen strčím nějakou drobnost do kapsy. Vyhnu se tak nejen zbytečným kilům navíc, ale i zpoceným zádům.
Když plánuji celodenní výlet, vybírám si záměrně okruhy, které začínají i končí doma, u mého auta, nebo na nádraží s vhodným spojem. Nemusím tahat věci na přespávání, dokonce ani jídlo a pití, protože po cestě bývá dostatek podniků či alespoň drobných obchodů s potravinami, kde se mohu v případě potřeby občerstvit.
Do karet mi hraje i fakt, že vydržím poměrně dlouho bez vody i cukrů, takže například z půllitru limonády a tabulky čokolády v polovině trasy zvládám pokrýt výšlap o délce maratonu. Samozřejmě za předpokladu, že se dostatečně najím a napiju před výkonem i po něm.
Co je zmiňovaná drobnost do kapsy? Energetická tyčinka, hroznový cukr či pitíčko?
Abych se přiznal, většinou stokoruna či dvousetkoruna. Za tu něco drobného k občerstvení pořídím a nemusím tahat celou peněženku. V případě potřeby můžu platit telefonem či hodinkami, ale někdy neberu ani ty. Dokonce i ze svazku klíčů odeberu pouze nezbytné, abych odlehčil zátěž v kapsách.
Chodíš bez peněženky? Co kdybys potřeboval doklady?
Taková situace mi přijde krajně nepravděpodobná, doklady po mně chtějí obvykle jen u voleb a na poště. Možná kdybych po cestě kupoval alkohol… ale ani tam už dávno nevypadám mladší 18 let. Navíc doklady můžu ukázat i z telefonu, pokud ho mám u sebe.
To mi přijde ještě méně zodpovědné… výlet bez telefonu? Co když se ztratíš, nebo se ti něco stane?
Buďme realističtí, nenacházíme se uprostřed džungle ani divočiny. Většina mých výletů vede po značených turistických trasách a prochází nejrůznějšími obcemi. V dnešní době navigací si lidé odvykli sledovat cedule, ale všude jich je dostatek. No a v případě nouze nejvyšší (což se mi ještě nestalo) můžu nějakého hodného člověka na trase snadno požádat o pomoc či zapůjčení telefonu.
Telefon navíc nenechávám doma pořád. Ovšem když ho mám, často sleduji navigaci, abych někde špatně neodbočil (což se mi stává relativně pravidelně). Zjistil jsem, že se tím ochuzuji o kouzlo, kdy člověk bez mapy sejde z cesty, ale naprostou náhodou se dostane na úplně nádherné místo, se kterým původně nepočítal. A když je nejhůř, zvládám najít cestu zpět následováním trasy, po které jsem přišel.
No právě, telefon má mnoho užitečných funkcí… mapy, platební kartu, ale také například hudbu do sluchátek, foťák, hodiny, … jak zvládáš výlety bez nich? Co když ti zrovna bude někdo naléhavě volat?
To je bohužel nešvar doby, že lidé bez telefonu nevykročí z domu. Trávíme u obrazovek hodiny, přitom v době mého dětství jsme ani mobily neměli. Právě proto považuji za důležité, abychom si pravidelně dopřávali úplný digitální detox. Vyrazit ven a vnímat přírodu, místo dokumentování reality ji prostě prožívat.
Já osobně rád při chození po městě poslouchám podcasty, ale v lese chci slyšet šustění listů, zpěv ptáků, praskot větviček pod nohama i další zvuky přírody. A když vidím krásnou scenérii, uložím si ji do vlastní paměti, nikoliv na Instagram.
Když vím, že se vrátím před setměním, nepotřebuji znát přesný čas. Stačí udržovat stabilní tempo, ale od spěchu a stresu si můžu právě v přírodě odpočinout. Stejně tak na mě počkají i případné hovory, které vyřídím po příchodu. Proč vytvářet v hlavě umělé problémy, které reálně neexistují.
Nedívají se na tebe druzí divně, že jdeš tak nalehko?
Pokud jdu s někým, kdo si s sebou i na drobný výlet táhne kopu věcí, pak možná ano. Ale mně to nevadí, každý svého štěstí strůjcem. Jestli to všechno potřebují, tak ať si to nesou, já si sice nevezmu nic, ale když mi něco bude chybět, s prosíkem za nimi nepoběžím.
Většinou ovšem chodím sám, takže se mi spíš stává opačná věc. Když obyvatelé nějaké vísky vidí na cestě člověka bez výbavy, mají tendence mě zdravit, protože předpokládají, že nejdu zdaleka. Zdánlivě si vykračuji jen s rukama v kapsách, ale přitom ujdu velkou porci kilometrů.
To je můj další dotaz. Co je drobný výlet a kolik kilometrů je pro tebe na jeden den hodně? Jaký máš osobní rekord?
Drobný výlet beru kolem 10 km, což jsou tak dvě příjemné hodinky po nedalekém okolí. Na poctivou šestihodinovou túru mi bohatě stačí 30 km, nejsem žádný extrémista ani ultramaratonec. Nejvíc jsem ušel přes 56 km z Českých Budějovic do Písku (za necelých deset hodin), ale to mě bolely svaly další tři dny.
Já jsem turista, který se rád kochá, takže preferuji vícero kratších tras několik dnů po sobě, než jednu extra dlouhou najednou. Čím delší trasa, tím více se výlet mění ve sportovní výkon, nohy jsou ušlapané a kolikrát mám ke konci chuť to doběhnout, jenom abych to měl celé z krku. A to mi pak ubírá z celkového dojmu.
Jak často chodíš? A běháš taky? Nebo jezdíš na kole?
To se odvíjí od počasí i volného času. V létě klidně obden, ale můžou být i týdny, kdy se na procházku nedostanu. I tak chodím alespoň po městě, jezdit autem pár kilometrů mi přijde jako hřích. Dokonce i přes celou Prahu jdu při dostatku času raději pěšky, než bych se svezl metrem.
Poslední dobou už moc neběhám, člověk se víc zpotí i zadýchá a méně si užije výhledy. Na kole jezdím jen při teplotách nad 25°C, ale také to beru víc jako vyhlídkovou jízdu, než šlapání na výkon. Dlouhé procházky mám nejraději, zejména pokud se jedná o vysokohorskou turistiku s úžasnými scenériemi.
Měl jsi v sobě lásku k chůzi odmala?
To vůbec! [Směje se.] Jako malého mě jednou rodiče vzali na pochod ze sousední vesnice (který pořádal místní klub turistů), a od těch dob jsem dlouhé výlety od srdce nenáviděl. Při procházení pražské ZOO jsem od půlky dělal otrávené scény, že mě bolí nožičky, no a když mě v pubertě vzali na tradiční silvestrovský výšlap na místní kopec, napsal jsem během něj na tlačítkovém telefonu naštvanou povídku o tom, jak nenávidím chození.
Řekl bych, že vše se zlomilo až při práci v Anglii, kdy jsem během volných dní nachodil po Londýně za měsíc čistého času vyšší stovky kilometrů. Procházkami jsem se udržoval v kondici i obcházel místní památky. Rok poté jsem měl volno, během kterého jsem se rozhodl ujít symbolickou trasu do Santiaga de Compostela. Nakonec jsem za jaro a léto během 27 výletů zdolal 825 km (čímž jsem překonal alespoň virtuálně Camino Francés).
Máš v plánu nějaké další milníky?
Zatím ne, ale věřím, že některé rekordy ještě překonám. Rád bych například zdolal celý pochod Praha-Prčice, ze kterého jsem dosud šel pouze kratší části. Také se plánuji podívat na některé vrcholky, které jsem v tuzemsku či okolních zemích dosud nenavštívil.
Na druhou stranu jsem pořád jenom amatér, co si chodí pro radost, takže přílišné ambice nemám. Dělá mi radost i výlet po trase kousek od domu, kterou jsem již prošel mnohokrát. V tom si dokážu užívat i maličkostí. Naštěstí žiju v krásné zemi, která nabízí mnoho zajímavých turistických zážitků.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať ti to šlape…
I já děkuji. Během cest mě napadlo zaměstnání snů - kdybych chodil s klienty na něco jako terapeutické procházky. Umím skvěle naslouchat, mám za sebou mnoho let osobního rozvoje a navíc i příroda samotná léčí… Tím bych spojil příjemné s užitečným, akorát si nejsem jistý, jestli by o to byl zájem. Pokud ano, zkuste mě nějak zkontaktovat a domluvíme se. Rád vás vezmu na svá oblíbená místa, nebo mi naopak vy můžete ukázat ta svá.
[Zaujal vás článek? Spojte se s hostem rozhovoru: ondrejmergl.cz]
