Článek
Ondřeji, můžeš nám popsat, co nás čeká po smrti?
Nemůžu. [Umívá se.] Dokud si tím definitivně neprojdeme, tak se můžeme pouze dohadovat. Na druhou stranu jsem prožil v období dospívání poměrně živý sen, který kompletně proměnil můj pohled na smrt. O ten se podělit můžu…
Co se v něm odehrálo?
Ať nezdržuji vyprávěním nepodstatného… ocitl jsem se v onom snu s rodinou v autě padajícím ze skály. Během letu dolů jsme se příšerně báli, že přichází chvíle poslední, ale táta nás utěšil, ať myslíme na něco hezkého. Ve vteřině dopadu jsem pomyslel na lásku, čas se zastavil a já se ocitl ve stavu, který nelze slovy vyjádřit. Nejblíže k němu sedí spirituální popisy absolutního splynutí s jednotou (které jsem ovšem v té době neznal).
Co se ti přitom honilo hlavou?
Právě že nic, protože v tu chvíli neexistovaly myšlenky, ale pouze přímé prožívání. Mezi ty nejvýraznější pocity bych zařadil:
- Návrat domů - cítil jsem se konečně zpátky doma, po cestě, která trvala věčnost.
- Úleva a volnost - po dlouhém vláčení těžkého batohu jsem konečně odložil veškerou fyzickou i psychickou zátěž.
- Klid a mír - jako rovná hladina, kterou nenarušují žádné vlnky.
- Všechno a zároveň nic - obsahoval jsem v nitru celý vesmír, ale přitom existovalo pouze majestátní prázdno.
- Absence času - na onom místě jsem strávil celé eony, ale přitom se to zdálo jako okamžik, protože tam dimenze času nebyla přítomná.
A potom?
Pak jsem se šokovaně probudil, sedící na posteli a z očí mi vytryskly potoky slz.
Jaké dojmy to v tobě vyvolalo?
V první řadě ohromení, protože jsem v životě neprožil nic tak silného. Zároveň jsem si uvědomoval, že dokud budu v tomto těle, nemám ani do budoucna šanci zažít vjemy srovnatelné intenzity.
Také nesmírná vděčnost, že jsem dostal příležitost okusit něco tak nepopsatelně krásného. Právě onen stav blaženosti mi vehnal slzy do očí. Neplakal jsem ze ztráty ani odpojení, ale z čiré radosti, jejíž přebytek tělo potřebovalo někudy vypustit ven.
A v neposlední řadě jsem si odtamtud přinesl i vnitřní klid. Při pomyšlení na vlastní smrt jsem najednou nepociťoval paniku, ale emoční paměť přiřadila k úmrtí vzpomínku na něco tak úžasného, že i kdyby ve skutečnosti platil pouhý zlomek, stejně bychom se měli na smrt místo obav těšit.
Od té doby se nebojíš smrti?
Přesně tak, změna přišla ze vteřiny na vteřinu. Do té doby mě představa toho, že jednou vydechnu naposledy, zaplavovala panickou hrůzou. Začalo mi divoce bušit srdce, stáhlo se mi hrdlo, ztuhla krev v žilách, tělo polil studený pot. Od té noci ve mně myšlenka na odchod vyvolává pouze smíření se špetkou radostného očekávání.
Psychicky se tedy smrti nebojím. Pak jsou tu samozřejmě ještě fyzické reakce… Tělo při pocitu ohrožení (například nenadálé ráně) automaticky přechází do módu přežití, kdy se připravuje na boj či útěk, takže tenhle biologický faktor obavy ze smrti mi zůstal stále, základní instinkty se asi přepisují náročněji.
Zdálo se ti o smrti ještě někdy?
Od té doby jsem v žádném jiném snu hranici života a smrti nepřekročil. Paradoxně se mi zdál jeden obdobný sen dříve. Zahrnoval srážku dvou vlaků, po které jsem se chvíli vznášel nad místem nehody jako duch a pozoroval své blízké, jak se snaží identifikovat mé tělo. Po dokončení obrazu mi scéna zčernala a objevil se velký pixelový nápis GAME OVER. Hádám, že jsem asi tou dobou moc pařil počítačové hry. [Směje se.] Proto ani druhý sen neberu jako nějaký přesvědčivý důkaz o tom, že to po smrti bude fungovat skutečně tak, jak se mi to ve snu vyjevilo.
Jaký vzkaz si ze snu odnášíš?
Vidím tam dvě roviny. Jednak jsem si zafixoval, že smrt nepředstavuje nic strašného. To mi pomohlo mimo jiné i lépe zvládat následné odchody mých blízkých, vyhnout se zbytečnému trápení. Zbavil jsem se strachu, který mě v dětství opravdu sužoval.
Zadruhé věřím v to, že se nám všechno v životě děje z nějakého důvodu. Možná byl tento prožitek v dospívání jakýmsi startovacím bodem mé následné spirituální cesty. Nebo jsem o něm měl jenom vykládat ostatním, aby alespoň zprostředkovaně získali představu o tom, jaké to je, když se duše vrátí zpátky ke zdroji. Kdo ví…
Není ti líto, že už se obdobný prožitek nikdy nevrátil?
Asi to bude znít překvapivě, ale není. Ani trochu. Jednak věřím, že tam na mě někde na konci cesty stále čeká, ale zároveň já v onom okamžiku skutečně strávil eony času. Jenže pak se ve mně něco pohnulo a získal jsem chuť se pustit zase do role člověka, zdánlivě odpojeného od zdroje.
Díky tomu zážitku mi dává smysl onen příběh, podle kterého se Bůh rozhodl rozdělit na mnoho částí, aby skrze ně dokázal prožít sám sebe. Setrvávat věky v klidu a míru je nepopsatelně příjemné, ale občas chcete taky do života nějaké to vzrušení a napětí.
Proto si od té doby vážím každé chvíle na tomto světě. Jakýmkoliv způsobem si zkracovat život (za cílem se dostat opět do bodu jednoty) mi přijde bláhové, neboť místo sjednocení se akorát vrátíme v dalším životě, abychom pochopili, že náplň existence neleží ve snaze dojít zpět, ale v každém přítomném okamžiku, který po cestě zpátky prožijeme naplno. Alespoň tomu věřím já…
Děkuji za sdílení a přeji život plný krásných okamžiků.
Já děkuji za rozhovor a přeji všem čtenářům, aby se dokázali zbavit strachu ze smrti, který leží na pozadí většiny dalších strachů. I samotná víra v něco lepšího po smrti dokáže zlepšit kvalitu vašeho života. Nenutím vás, abyste věřili mému popisu, ale pokud vám v životě nějak pomohl, splnil svůj účel. Mějte se krásně.
[Zaujal vás článek? Spojte se s hostem rozhovoru: ondrejmergl.cz]
