Článek
Když jsem se onehdy zamýšlel nad významem pojmu „dezolát, došel jsem k závěru, že je toto označení těžko uchopitelné, respektive lze takto hanlivě označit každého, kdo se distancuje od mainstreamu. To ovšem bylo v době, kdy jsem ještě nevěděl nic o Vlasteneckém setkání v Příčovech. O akci jsem se dozvěděl z upoutávky organizátorů a posléze ze záznamů (zde a zde) a komentářů, které o průběhu setkání referovaly. Nebyl jsem tedy přímým účastníkem a docela toho lituji. Občas se totiž přistihnu, že mě onen společensko-politický bizár docela baví.
Je známou skutečností, že odpor „proti něčemu“ spojuje lidi mnohem lépe než „úsilí pro něco“, ale stále mám asi málo fantazie, abych si představil, kdo s kým se může spojit. Nechci tvrdit, že všichni účastníci našli názorovou shodu, ale každý člověk, tím spíše každý veřejně činný člověk by si měl uvědomit, že na základě dobrovolné účasti na zcela specifické akci bude spojován se všemi jejími účastníky. Dost možná to pochopil režisér Strach, kterýžto sice nešetří různými kritickými názory, ale sednout si k jednomu stolu s nácky, s komouši, antisemity, dezinformátory, agenty StB a proruskými trolly, je přeci jen trochu silná káva.
Nevím, jestli Jaromír Nohavica netrpí nějakou kognitivní poruchou, ale od bystrého básníka a geniálního písničkáře bych to jaksi nepředpokládal. Organizátoři akce měli z účasti slezského barda jistě velké potěšení, ale pro mě osobně je to jen další zklamání, kam se dopracoval člověk, kterého jsem léta obdivoval. Mimochodem básníci a písničkáři mají v každé době ideální příležitost zpochybňovat, kritizovat a zesměšňovat vše, co se jim nelíbí. Mají to však dělat chytře, kvalitně a prostřednictvím své tvorby. To jim pak každý rád odpustí i určitou přeexponovanost, radikálnost i to, že složitou problematiku vezmou jaksi šmahem.
Naivně jsem se před léty domníval, že Nohavica to pojme jako Karel Kryl, že kromě své poetické roviny bude pálit kolem sebe hlava nehlava, vinný nevinný. Bude to ten buřič, sarkastický glosátor všeho, co se mu nepozdává, kritik poměrů, které vytváří mocní, stejně jako ti bezejmenní. Bohužel jsem shledal, že Nohavicovi se sice dostalo nadání, ale chybí mu Krylova zásadovost, férovost a morální konzistentnost. Mrzí mne, že se právě tento muž paktuje s lidmi, které považuji za společenskou spodinu, přestože mnozí z nich mají nebo si přejí mít punc celebrit a elit.
Neumím posoudit, jak velká část společnosti sympatizuje s lidmi, kteří se v rámci „vlasteneckého“ setkání v Příčovech sešli, ale každému jednomu bych doporučil, aby se zamyslel nad tím, s jakými lidmi se fakticky nebo jen ideově spolčuje. Můžeme mít různé názory, zastávat různé ideje i ideologie, můžeme být nespokojení a oprávněně kritičtí, ale to neznamená, že se kvůli tomu svážeme s lidmi, kteří zcela zásadním způsobem morálně pochybili, kteří mnohdy kvůli vlastnímu prospěchu veřejně škodí a nic netvoří, pouze se pokouší bořit.
Lidem společensky významným, známým a veřejně činným bych pak doporučil totéž, a to i s ohledem na jejich vlastní obraz a stopu, která tu po nich zůstane. Mnozí z nich učinili řadu dobrých a významných počinů a mnozí i něco dobrého činí stále, ale jejich podivné aktivity, a ještě podivnější společnost mohou dát na to vše zapomenout. Zbude jim jen nálepka dezolát. Zatím to tak úplně není, ale v kontextu výše zmíněných událostí mohu časem zapomenout na Nohavicu jako na autora Podivného století a budu si vybavovat jen nositele „Putinova řádu“, a co horšího i nositele „putinovských“ idejí.
