Článek
Nedávno jsem bezděčně poslouchal asi prvních dvacet minut večerních zpráv na Primě a bylo tam vše výše zmíněné a nic, ale vůbec nic jiného. Včasný nástup jara tam byl v několika rovinách odprezentován jako Apokalypsa svatého Jana, neboť pokud nás neskolí alergie a virózy, zemřeme patrně hladem, jelikož úrodu zničí plevel, hraboši a také uhynou mláďata hospodářských zvířat. Dále jsem se dozvěděl, že naše hospodářství kolabuje, ceny rostou (asi všude, jenom paradoxně ne v obchodech, kam chodím) a důchodci melou z posledního. A nakonec mi bylo sděleno, že máme takový nedostatek střelného prachu, že nejenže nejsme obranyschopní, ale nebudeme se moci, nemajíce munici, ani ze zoufalství zastřelit. Nezbude nám tak než se oběsit, to ovšem jen tehdy, pokud nám nezdraží konopná lana. Pak přišla na řadu ta část zpráv, ve které Alenka Schillerová ujišťuje národ, že až oni budou vládnout, vše zrevidují a napraví, načež jsem odešel od přijímače, abych ho nějak nevratně nepoškodil…
Jsem dalek toho, abych požadoval, aby mi někdo maloval svět na růžovo. Myslím, že každý svéprávný člověk si umí představit a uvědomit zjevné problémy a měl by být také schopen realisticky posoudit stav, ve kterém se nachází on sám i celá společnost. Jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí si v zásadě nemá na co stěžovat, a špatně jsou na tom, pominuli zdraví, většinou jen ti, kteří si své problémy způsobili sami. Moc tedy nerozumím tomu, kdo má zájem na tom, aby se občan, který se může cítit docela dobře, měl mít z naší nadprůměrně dobré situace deprese. Jako by nestačilo to, co se děje na východ od nás, což se pochopitelně příliš optimisticky prezentovat nedá.
Nemohu se zbavit pocitu, že se díky této mediální masáži ocitáme v jakémsi matrixu, že žijeme ve vykonstruované představě světa, který je zlý, nepřátelský a extrémně nebezpečný, že nás obklopují jen problémy, rizika, neštěstí a katastrofy. To všechno sice většinou reálně existuje, ale problém je v tom, že každý dílčí problém, neštěstí či tragédii nám hned někdo naservíruje. Nedávno jsem jako zprávu dne na jednom významném informačním portálu četl, že blízko Perthu někoho kousl do zadku žralok a až na konci článku bylo dodáno, že se to v té oblasti stalo po padesáti šesti letech. Co z toho pro českého občana vyplývá? Že se má vyhýbat západoaustralským plážím nebo snad má být ostražitý i u jihočeského rybníka?
To je úsměvný příklad, ale podstata věci je daleko závažnější. Jedna věc je skrze tragické události nabádat lidi k opatrnosti, ale tento typ zpráv by asi neměl vytlačit informace pozitivní. Myslí si snad někdo, že se nic pozitivního neděje? Asi ne, ale mám pocit, že nás přestávají dobré zprávy zajímat, že se stáváme závislí na konzumaci těch špatných, že nás ty dobré netěší nebo jim už ani nevěříme. A to je problém. Hýčkáme si své problémy, smutky a deprese a většina médií nám na tuto strunu pravidelně a virtuózně hraje. Zmínil jsem televizi Primu, ale to jen proto, že jsem ji včera chvíli sledoval, ne proto, že by byla v tomto výjimečná. Je to zcela obecný jev, a bohužel se bulvárním praktikám přizpůsobují už i veřejnoprávní média.
Dobře vím, že katastrofy, kriminální tematika, soudničky či jiné cizí maléry lákají lidi od nepaměti, ale mám pocit, že dříve to bylo prezentováno spíše jako zábava, a to formou určité nadsázky. Pes baskervilský či Jack rozparovač v nás nevyvolávají obavu, že za každým rohem číhá vrah nebo nějaká krvelačná bestie. Dříve lidé obklopeni všudypřítomnou smrtí v podobě válek i nemocí a často postiženi skutečnou chudobou brali svět z té lepší stránky, uměli se radovat z maličkostí a tehdejší média pro ně byla alespoň z části jistým útěkem od reality, která je nakonec ve své fatální podobě vždy špatná. Každému z nás, jak píše klasik, je vyměřen jen lichvářský dílek času, tak proč si ho kazit obavami, jejichž příčina je navíc často domnělá či velmi relativní.
