Článek
Dobrý den, jak se máte? Uvítání na ruských hranicích asi nic moc, že?
Odevzdal jsem pas, poslali mne pro kufr. Ten prohlédli, nalezené firemní dokumenty odnesli na kopírování, mezitím padaly otázky. Proč jsem přiletěl, co je mým cílem, zda jsem angažovaný, kde budu, s kým se plánuji setkat. Vzhledem k mojí ruštině a zkušenostem vše proběhlo relativně hladce. Dali pas a uvolnili kufr.
Jaký byl první dojem z města?
Stanul jsem v Jekatěrinburgu, který dobře znám z předešlého působení.
Mladých mužů je méně, buď utekli, nebo jsou ve zbrojních továrnách koncentrovaných právě v Uralském regionu. Také odešli dělníci z bývalých sovětských republik, takže nemá kdo pracovat na stavbách. Autobusy už neřídí, jak bylo tradicí, Kavkazané.
Hodně aut zestárlo, některá luxusnější evidentně déle stojí, asi čekají na náhradní díly.
Restaurace nemají hosty. Lidé se stýkají mimo veřejná místa, v domácnostech. Tam hrají společenské hry a vzájemně se podporují. Libují si, že z hlediska semknutosti a přístupu ke druhým se společenský život stal kvalitnějším než před válkou. Začínají žít retro. Setkávat se doma u společného stolu je lepší než sedět v restauraci, v tom vidí Rusové jeden z plusů války, jinak na ně doléhá převaha mínusů.
Jakých například?
Paní redaktorko, ve skutečnosti je to, jako kdybyste se během osmi měsíců ocitla v devadesátkách a věděla, že stroj času vás zanedlouho vyplivne v osmdesátkách. Rusům to, jako vše, dochází pozvolna. Ale když to vidíte jako cizinec, tak lépe dokážete odhadnout, co je čeká. Bude to „veselé“.
V kancelářích zjistili, že přiletěl cizinec ze znepřátelené země, jaké byly reakce?
Ve vzduchu těžce visela témata:
„Kdo je s kým a kdo proti komu? Co bude dál, utéci, nebo zůstat? Bylo to nutné? Nakonec to vyřešíme. Ukrajina si to zaslouží. Západ na sankce doplatí… bez našich surovin.“
Nechával jsem je viset.
Ruské ženy drtí strach o syny a muže. Život bývalé kolegyně se scvrknul na jeden bod - aby jí neodvedli syna. Nikdo si nedokáže představit, jaký strach a žal z některých žen šly. Stál jsem před nimi a chtělo se mi říci: „Nejdříve vychováváte ze svých synů bojechtivé, rozvědčické, nacionalistické spratky, a když to mají obhájit ve válce, tak vám docvakne realita.“
Dá se spoléhat na ženský odpor, jsou známky hysterie?
Jednou jsem byl na obědě v malé firemní jídelně, když někdo volal prodavačce Aljoně (matce samoživitelce), kterou jsem znal jakožto stálý kunčaft. U pultu jsem uslyšel část rozhovoru, z nějž vyplynulo, že jejího osmiletého syna srazilo auto a je na cestě do nemocnice. Aljona položila telefon a začala připravovat jídlo pro další lidi. Ptám se, co je synovi.
„Nevím, nemůže chodit, asi noha.“
„Kam ho vezou?“
„Do třicáté první.“
„Tak všeho nech, obleč se a jeď, já to vyřídím s vedoucí.“
Mezitím jsem informoval majitelku bufetu, která souhlasila. Aljona zavrtěla hlavou, že nemůže nechat lidi bez obědů a za synem pojede, až dokončí směnu.
Více než hysterii můžete čekat oddanost a smíření. Až mrazivé.
Jak k vám přistupovali dnes už bývalí spolupracovníci?
Hodně opatrně a já k nim také. Špatně volené slovo a sedím za jednostranně průhledným sklem.
Jste cizinec na jejich půdě…
Kritiku ze strany cizince berou jako povýšenost. Od povýšenosti cizinců je krok k urážce, hranice je tenká. Velmi oblíbeným tématem ruských filmů je cizinec pracující v Rusku. Většinou Američan, Ital nebo Francouz. Filmoví Italové a Francouzi šéfují v restauraci či navrhují módu, Američané řídí společný podnik. V každém scénáři jsou cizinci vykreslováni jako vzteklí, panovační ňoumové, nebo vychytralci, nad nimiž v druhém dějství zvítězí domácí svým umem a důvtipností. Film končí typicky ruským happy endem, kdy cizinec rezignuje tím, že dá Rusům za pravdu, kaje se a omlouvá, a až pak dochází ke kolegiálnímu umíření, které však ze strany ruských herců vyzní jako blahosklonný pardon. Zajímavým a důležitým momentem je symbolická ukázka finální podřízenosti cizinců. Je v tom vzkaz, který teď vysílá Kreml na Ukrajině… Kdo nenaplňuje naše požadavky „rovnosti“, ten bude pod námi.
Jak vnímají válku?
Nechtějí válku, ale nejvíce ze všeho nechtějí prohru. Zasáhla by srdce každého Rusa i Rusky. Prohra je to, co si nedokáže kremelská smečka představit a kvůli čemu se dosud válčí. Zde už nejde o zabírání území, ale o pocity a odpovědnost vůči národu.
A jakou má ruská vláda odpovědnost, když posílá lidi na smrt?
Oni vnímají dvě roviny. Za padlé životy Kreml nemůže. Je to vina Západu. Za prohranou válku by mohla být vážená a nedotknutelná kremelská elita veřejností zostuzena. Nevím, jak by se Kreml vypořádával s nezatajitelnou vinou. Ale hlavně, a na to jsou citliví, by Kremelská PŠML nechtěla být v historických análech a učebnicích vedena jako ti, kteří to projeli.
V Rusku se hodně zatajuje?
Pořád. Lidé věří, že za padlé životy může Západ. Žijí ve lžích, tajnostech a smyšlenkách. Celoživotně se baví čtením mezi řádky, což je takový ruský second language. Musím říci, že mne docela chytl. Je to hravý komunikační prostor, kdy se ocitáte ve světě náznaků a šifer. Nakonec… bez toho nemůžete v Rusku plnohodnotně žít a už vůbec bez znalosti čtení mezi řádky nemůžete vykonávat manažerskou funkci.
Pozvali vás domů?
Mockrát, lační po informacích z venku. Například se mne ptali, jestli v EU zmrzneme a jestli jíme hmyz.
Propaganda Kremlu?
Ano, proto jsou obyvatelé Ruska tradičně náruživými hledači pravdy, která pořád nějak není k nalezení.
Risknul jste ji jim říci?
Znáte scénku z Cimrmanů…?
„My nesmíme ani naznačovat.“
Trefa. V tom duchu se nesly debaty. Tedy kromě rodin, které jsou na podobné vlně jako já.
A ty říkaly co?
Řešili jsme možnosti emigrace páru lékařů. Našli by v zahraničí uplatnění, byt ovšem mohou prodat jen za ruble, takže nemají valuty. Neseženou-li je, nemohou emigrovat. Jsou v pasti.
Jak to dělají ti, kteří utíkají?
Měli valuty už předtím, nebo si je nechávají posílat od známých ze zahraničí všemi dostupnými cestami.
A dál?
Zvýšil se zájem o seznámení s cizinci u sňatkových agentur. Uvolnilo se hodně míst na středních a vyšších manažerských pozicích, na něž teď s chutí nastupují ti, kteří by v normálních podmínkách na takovou práci neměli.
Tedy odliv mozků?
A nejen mozků.
Bude mobilizace?
Mobilizace pokračuje, jen v jiné formě. Kreml má pořád z čeho brát, hlavně z regionů a u minoritních národů. Ve městech ani ne, lidi se tam znají, propleteni korupcí v odvodových kancelářích. Syn mých známých dostal modrou v době, kdy pracoval jako špičkový trenér fitness centra, ani brýle nenosí. Dnes pracuje pro americkou firmu, která na základě sankcí přesunula dva tisíce Rusů na Kavkaz převážně do Gruzie. Ti lidé jsou fyzicky jinde, ale stále pracují pro americkou firmu působící v Rusku na dálku. A Gruzínci jim ještě poskytují kanceláře… prostě východní guláš.
Máte zkušenosti s Rusy z minulých let?
Například jsem se dověděl, že Rusové vynalezli telegraf, parní stroj, žárovku, mnoho dalších vymožeností. To je učí ve školách. V dospělosti pak neustále volají po tom, aby jim byl svět více vděčný.
Režim vychoval z mužů psychopaty. A dnešní pokřivená emancipace k psychopatickým mužům dodává i psychopatické ženy, což je v ruské společnosti novinka a pro svět špatná zpráva.
Drsné.
Když nejste politik, a tudíž nevycházíte jen z úvah a teoretických analýz poradců, ale v Rusku reálně žijete místní život, pak vidíte leccos trochu jinak.
Jak?
Zapšklou, ukřivděnou, závistivou, militaristickou část mužského národa, od které můžete čekat cokoliv. A pak laskavé, veselé, pomáhající lidi, žijící pod tlakem té první.
Narážíte na to, že evropští politici mají zkreslené vidění Ruska?
Namátkou… navrhli mírová jednání. Ta Kreml dříve nebo později přetaví v další šanci pro své plány. Rusové jsou až neuvěřitelně trpěliví ve vyčkávání na svůj vhodný okamžik. Vše, co dělají, je pro ně lov, přetahovačka, MMA. Jen dvě země nyní postupují vůči Rusku profesionálně, USA a Anglie. Zde si neodpustím podotknout zajímavost, jak špičkovými analýzami Anglie disponuje, přestože reálně s Ruskem nikdy nepřišla do kontaktu. Brusel mne nestačí udivovat, ten, co se týká Ruska, nevidí krok napřed. Zatímco Londýn vždy šlapal Kremlu na brzdu, Brusel se jím nechal vtahovat. Což je selhání Německa, ostatně ono zklame dříve nebo později vždy, jak ukazuje historie.
Máte také zkušenosti z Donbasu?
Na Donbasu byly třenice a známky šikany Rusů Ukrajinci od chvíle, kdy ukrajinský prezident Viktor Juščenko zvaný „Včelař“ vyhlásil povinnost ukrajinštiny plošně bez výjimky. Zkouším si vzpomenout, zda to bylo v roce 2007. Popravdě, mnozí zde žijící Rusové toho měli dost a opakovaně bombardovali jak ruskou, tak ukrajinskou vládu, aby s jejich situací něco udělala. Jenže Rusové ani Ukrajinci neumí jednat diplomaticky, navíc mezi těmito dvěma národy nebylo, není a dlouho nebude místo pro diplomacii.
Jak vypadaly třenice?
Jel jsem na domluvenou schůzku s ředitelem železáren Alčejevsk - Ukrajincem. Přijal mne jeho pobočník místní Rus. Oznámil mi: „Pan ředitel je opilý, schůzka se ruší.“ Že takto shodí podřízený svého šéfa, by bylo v Rusku nebo na Ukrajině nemožné. V Donbasu normál.
Nesl se přízrak konfliktu?
Zhruba v roce 2007 začal konflikt doutnat (jednu z příčin jsem zmiňoval v předešlé odpovědi), a na Donbase platilo: „Visí-li v prvním dějství na stěně puška, tak z ní bude v dalších dějstvích vystřeleno.“ To platí i při úvaze o použití jaderných zbraní.
Neodpustím si rýpnout… Od té doby uběhlo čtrnáct let, po které Západ nevyvinul ani vojenskou, ani energetickou, prevenční taktiku směrem k Rusku. Je mi trochu záhadou, co po ta léta, v Atlantické alianci, dělali zástupy generálů, vojenští a strategičtí poradci.
Myslíte, že by k variantě jaderných zbraní Rusko sáhlo?
Už od pšouknutí Aurory jsme měli možnost sledovat kremelskou chásku a všechna její extempore za posledních sto let. To, jak je Rusko všehoschopné a dokáže zdánlivě nemožné. Proto jsme s mojí rodinou připraveni se rychle sbalit a vyrazit směr Atlantik.
Proč ruští občané nechtějí vidět reálnou situaci?
Silný pštrosí syndrom.
V moskevském obchoďáku provedli experiment, který bych nazval „Okno do ruské duše“. Na promo stolek vystavili lahve s vodkou. Na druhé straně stolku ty samé lahve s tou samou vodkou, jen vyměněnými etiketami -„Bezalkoholová vodka“. Na první pohled pitomost. Avšak koštující publikum s naprostou vážností vedlo debaty o její chuti. Na kameře slyšíte, jak se lidé různých profesí a postavení shodují na tom, že ta bezalkoholová je jemnější, lépe se pije a jak pěkně klouže. Náhle jedna žena zvolá: „To je zvláštní…! Bezalkoholová vodka a pode mnou se houpe podlaha.“ Takto je to i s viděním války. Čeká se na to, až se objeví paní a řekne, že je to blbost.
A bude to paní, nebo někdo z byznysu, opozice?
Opozice v Rusku v podstatě neexistuje a byznys ovládají prokremelští nabobové. Myslím, že tím, kdo se vzepře, bude bába s mokrým hadrem.
Ale předtím jste řekl, že od žen více než hysterii můžeme čekat oddanost a smíření.
Ruská bába s mokrým hadrem je nesmiřitelná. Veškeré potyčky, rvačky a neshody na veřejnosti, problémy se zaměstnanci ve firmách rázně utípne ona. Ví o všem, věci řeší nekompromisně, nebojí se nikoho. Problém je v tom, že se jich v Rusku už nedostává.
Co říkáte na proruský proud části našinců?
Jsem jimi fascinován. Kolik se může nahromadit hlouposti v jednom lidském těle. Rusko zdevastovalo polovinu zeměkoule komunismem, který negativně zasáhl každou rodinu v tomto státě. To „každou“ chci zdůraznit. Je stále reálným nebezpečím pro naše jistoty. Hnisavým bolákem, který je třeba vymáčknout a vydesinfikovat.
Děkuji za odpovědi.
Za málo.
