Článek
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-nasili-soud-teroristicky-utok-v-moskve-krasnogorsk-muceni-tadzikove.A240326_110456_zahranicni_jhr
Opravdu nevím, koho by mohlo šokovat mučení masových vrahů, tím spíše v Rusku.
Podle autora;… neskrývané mučení Tádžiků dokládá, že ruská společnost začala být zvyklá na násilí. Ruská společnost je dnes plná násilí, podobně jako byla americká před zhruba osmdesáti roky. Což odpovídá vývojovému rozdílu mezi Ruskem a USA.
Pokud by někdo z Evropy před deseti - patnácti léty sledoval některý z bulvárních ruských TV kanálů, asi by často zavíral oči. V plném zobrazení i s detaily byly ukazovány hromady pobodaných těl v bytě po opilecké hádce, roztrhaná těla na silnicích. Rusko není v otevřeném násilí jiné, než třeba Mexiko nebo Brazílie, kde ho považujeme za normu. S velkým rozdílem: Rusové nikdy nebudou střílet do ruských dětí.
Ruské bezpečnostní orgány dlouhodobě čelí podezřením, že mučí vězně. Podle pozorovatelů tak ale doposud činily mimo dohled veřejnosti. Současná zcela otevřená demonstrace násilí vůči podezřelým je tak něčím nevídaným i v Rusku, podotýkají. Nevím, odkud jsou ti „pozorovatelé“; možná, že nevytáhli paty z Curychu.
Násilí bylo a je v Rusku běžné a běžný Rus ví, kde se v jaké míře odehrává. Je to přehledné násilí, nic nepředvídatelného.
Policajti vozí zadržené v kufru u auta, aby jim v interiéru nenadělali.
Bezdomovci jsou policejní úklidovou četou vyváženi za město, kde se nechávají zmrznout. Na určené místo pak přijíždí pravidelně sanitka, která sbírá ty umrzlé. Nikomu neschází; a když schází? Prostě zmizeli.
Moji známí měli nemocného otce ve vesnici 300 km daleko od města a byl ve stavu nemohoucnosti. Tak ho zabouchli v jeho domě a odjeli. Byl jsem svědkem, jak ona se po pár dnech ptá svého muže: „Myslíš, že už umřel?“ „Počkáme ještě pár dní, ať je to jisté.“
Se zlomenou rukou buším na dřevěná vrata nemocnice v Jekatěrinburgu. Po delším čekání vylezla bába v šátku a válenkách a ihned mi vynadala, proč ruším. Když zjistila, že jsem cizinec, zmírnila a vpustila mne do příjmu. Byla to studená, špinavá hala obložená oprýskanými černými a zelenými dlaždicemi. Na betonové podlaze leželi dva úplně nazí chlápci plní modřin a strupů. Vrátná je přede mnou demonstrativně začala mlátit mokrým hadrem a nadávkami plazící se posouvat do jakési čekárny, kde se jí podařilo je pomocí kopanců usadit na dřevěné lavice vedle třetího. Nemocnice fungovala zároveň jako záchytka. Od sestry jsem se dověděl, že nazí rychleji vystřízliví a neutečou. Když se podělají, tak je hned vystříkají studenou vodou.
Expert na ruské bezpečnostní služby Andrej Soldatov vnímá ukázky mučení jako signál armádě, že násilnosti jsou akceptovány a podporovány. Zároveň je to varování těm, kteří nejsou na straně Kremlu. Nesmyslné propojení. Ukázka mučení má demonstrovat, co čeká budoucí teroristy, což je naprosto v pořádku.
Podle ruského právníka Ivana Pavlova celý soudní proces připomíná „cirkus“. Ukazuje, jakým způsobem válka na Ukrajině ovlivnila toleranci ruské společnosti k násilí. A že to říká Rus! Ruská společnost vždy měla určitou toleranci k násilí. Je v tomto stejně drsná jako společnost v USA (stačí si vzpomenout např. na Guantanámo) nebo v latinskoamerických zemích. V mezinárodním kontextu nijak nevybočuje, ale je drsná; tam to ani jinak nejde.
„Dříve to před veřejností skrývali, ale teď už ne, protože veřejnost je na násilí předpřipravena. Kvůli válce už to pro širokou veřejnost není něco extrémně nepříjemného,“ vysvětluje Pavlov. Normálním Rusům je to extrémně nepříjemné, ale nemohou dělat vůbec nic.
Ihned po útoku někteří ruští představitelé vyzvali k tomu, aby se podezřelým dostalo brutálního zacházení. „Nezaslouží si milost,“ uvedl ruský premiér Michail Mišustin. Ruský exprezident Dmitrij Medveděv dokonce vyzval k trestu smrti. Trest smrti dotyčné teroristy čeká. Odsoudí je na doživotí, ale umřou ve vězení po několika měsících, možná už týdnech. Budou „předhozeni“ vězeňským sadistům. Muslimové z postsovětských republik nejsou v milosti ani u normálních Rusů, a na těchto si někdo smlsne.
Jedna úsměvná násilnická příhoda na závěr.
Na okraji Moskvy, kousek od metra, jsem znal místo, kde rostly křemenáče. Prolézám lesem – osika, smrk, bříza, borovice – a uvnitř porostu vidím postavu… Stojí, nesbírá. Ze zvědavosti jsem přišel blíž. Starší dáma, bílé kudrnaté vlasy, vytahaný bleděmodrý svetr a dlouhá sukně. Stojí nad hrobečkem, podle rozměru pejskovým. Je ohraničen kameny, čelo zdobí plastové květiny. Pozdravil jsem a říkám:
„Byl to váš pejsek?“
„Ano.“ „Chodili jsme sem s manželem na procházky, a tak jsem ho pochovala zde.“
„Ale dneska jste tady sama.“
„No…“ Hledá slova… „Manžela jsem taky pochovala.“
Rozloučil jsem se, a jak se otáčím, najednou z boku zahlédnu další hrob, ale už s téměř dvoumetrovou délkou. Paní mne sledovala; když jsem se ohlédl zpět k ní, sklopila oči. Ptám se opatrně.
„A tady byl nějaký velký pes?“ Jen hlesla. „Byl.“
No nic, asi už jich obou měla dost.
