Článek
V roce 1967 jsem usedl za tátu na Jawu 250 kývačku, abychom vyrazili z Chvalšin u Českého Krumlova na Modravu pro štěně kokršpaněla. V těch dobách nebylo jednoduché koupit čistokrevného loveckého psa. Cesta zabrala hodně hodin, já na hlavě dětskou koženou přilbu, se držel tátovy bundy a mezi námi v ruksáčku mělo teplý útulek štěně od ředitele lesnického učiliště Vladimíra Schuberta z Filipovy Huti.
Lesnické odborné učiliště – LOU Modrava. V pozadí silnička na Filipovu Huť a vlevo Klostermannova chata.
To ještě nikdo netušil, že bude i mým ředitelem. V roce 1972 jsem přijel na Modravu opět, tentokrát obhlédnout učiliště. Soubor budov na soutoku potoků Modravského a Roklanského byl původně hotelem „U pstruha“, pak tam sídlila pohraniční stráž, než se přemístila na Březník, aby v roce 1962 uvolnila místo lesnickému učilišti.
Lesnické odborné učiliště – LOU Modrava. V popředí Modravský potok, a vzadu nahoře je vidět domek na Vchynici, v němž bydlela rodina Mastných z Brna.
Zamiloval jsem se po první procházce nádvořím. Všude byl řád, hezká upravenost, dílny, traktory, motorové pily, na prostorné zahradě voliéry s velkými ptáky, liškou, jezevcem a kunou. Za Modravským potokem rybník plný pstruhů, krásná klubovna, jídelna a hlavně… všude vládl lidský přístup tak vzdálený komunistickým manýrům, přestože se učiliště paradoxně nacházelo na komunisty nejvíce střeženém místě.
Takže 1. září roku 1973 stojím brzy ráno u brány jako první nový žák. Přijela modrá MB 1000, z níž se vykulil malý zavalitý chlápek s nosem houbovité brambory, podlitýma světle modrýma očima, žilkovitými tvářemi a pokrouceným vrabčím hnízdem pod ošoupanou čepicí. Šouravě přicházel k bráně, v níž nenuceně změnil směr ke mně a svým typicky poklidným hlasem se ptá. „Ty jsi ten kanec, co se chce u nás učit kácet stromy?“ Měl jsem tu čest s nejlepším člověkem mého života.
Vladimír Schubert (vpravo) s ředitelem Lesnické školy v Písku Forstem a jeho chotí. U Mastného jsme byli dacani, Schuberta kanci, a Forsta pardálové.
Vladimír Schubert pocházel z jižní Moravy, kde mu zůstala maminka. Zakotvil na Filipově Huti. Nikdy se neoženil, ale vychoval tři adoptované, resp. poloadoptované syny. Jardu, juniorského vítěze mezinárodní soutěže biatlonu, kdy porazil mnohem lépe trénované a vybavené Švédy a Finy. Fenomenální talent, který zapadl protože neměl kontinuální podporu po skončení školy. Frantu, se kterým jsme pak šli dál na lesnická studia. A Antonína Schuberta, známého modravského starostu.
Už gesto napovídá, odkud Milan Mastný pocházel. Takto ležérně bavil okolí moravsko-šumavskými historkami. Bez vulgarit, bez korektního humoru.
Z jižní Moravy pocházel také náš vychovatel Milan Mastný, původně skvělý komentátor brněnského rozhlasu, který v roce 1968 nemlčel ani nepřevlékal kabát. Takže vyfasoval šumavské pohraničí, kam se lidé tohoto typu posílali „pod drobnohled“ (Šumava fungovala jako takové české sibiřské vyhnanství). Paradoxem bylo, že vychovával další generace ve svém stylu a vůbec se s tím nepáral. Při nástupech jsme slýchávali ikonické hlášky… „Né by vás napadlo sa říznót dacani, víte jak tu fungujó sanitky.“ Nebo jasným hlasem burácel…“Máte na tech cimrách bordel jak v kapitalistickéch zemljankách, dacani.“ Věděl, že nemůže mluvit o Rusku, my věděli co má na mysli. Milan Mastný se utopil ve Vydře, když šel v noci z Klostermannovy chaty domů na Vchynici.
Vladimír Schubert si získal každého učně, přestože pro něj jsme pro změnu byli „kanci“. Na prvním seznámení s učitelským a mistrovským sborem s pomalou vážností vstal, aby s poklidem mu vlastním řekl „hovno“… odmlčel se a dodal, „Jaroslav Vrchlický“. Následně přednesl Baladu o hovně od Vrchlického. Zatímco jsme řvali smíchy, on měl vážný výraz a vzorový přednes. Byla to jediná zmínka z české kultury, kterou jsme za dva roky uslyšeli. Vše ostatní už bylo odborné.
Známé bylo odhalení nového vzácného druhu endemického hada žijícího jen v oblasti Roklanu pod zoologickým názvem mědíkovec, podle měděného zbarvení. No… klasicky se ukázalo, že nás Bukvičák (přezdívka) tahá za nos.
Vladimír Schubert (vpravo) s nejlepším kamarádem Konihojem, jak se říkalo veterináři.
Měli jsme spoluučně Mirka Kopeckého, šikovný pracant (čau Mirku, jestli to čteš), ten nosil „máňu“. Jenže i disidentská partička měla od komunistů mantinely, stále šlo o to, nenarušit křehkou rovnováhu. Bukvičák dal Kopeckému pět korun. „Na, tady máš na holiče a příště přijedeš ostříhanej“.
Později jsem se dozvěděl, jak finančně pomáhal učňům z velmi slabých rodin. Někteří, z šumavských a pošumavských samot žili v tak nuzných poměrech, že trpěli nedostatkem jídla či oděvů, což jsou zejména v těžkém oboru dřevorubec víc než nutné potřeby.
Vladimír Schubert se stal tichou legendou daleko přesahující hranice drsného regionu. Měl jsem jedno z privilegií, starat se mu o víkendech a svátcích, když byl u maminky na Moravě, o hospodářství. Krávy, prasata, slepice, králíky, a o topení… neboť šumavská chalupa nesmí vychladnout… ani v létě. Díky tomu jsem u Schuberta potkával Wericha (to už léčil rakovinu hrtanu), Štrougalovou, se kterou si antikomunista Bukvičák rozuměl. Darovala mu krásné meče od Indiry Gándhíové, indické ministerské předsedkyně. Ministra vnitra Obzinu, držícího nad Modravou osobní ochranu, možná ani ne tak z profesně–politického důvodu, ale otírání se o Modravu pomáhalo lidem zezajímavit se ve společenských kruzích.
Dům Vladimíra Schuberta na Filipově Huti.
Typicky šumavskou chalupou na Filipce, nad silnicí směrem od Kvildy prošlo mnoho zajímavých českých osobností, ale Vladimír zůstal vždy tím, čím ho sudičky obdarovaly. Neohnout hřbet, neuškodit, nezištně pomoci.
