Článek
Hned po dosednutí spustili na mobilu něco v jejich řeči. Váhal jsem, jestli se jich zeptat na sluchátka. Co když je naštvu a místo sluchátek vytáhnou něco ostřejšího? Viděli, jak je sleduju, tak na mě občas vycenili zuby. Nevím, zda to v jejich kultuře znamená úsměv nebo úšklebek. Jeden vytahuje z igelitky sendvič. Rozložil ho na sedačku vedle sebe, aby bral rukama náplň a k ní ulamoval bagetu. Majonéza pomalu prosakávala papírem. Vstoupil průvodčí, typický německý starousedlík v brejličkách. Ve vteřině pohledem naskenoval celé kupé. „Dejte si svačinku na stoleček prosím“. V jeho řeči se zračila nelibost s odevzdaností. Jo, hochu…to není, jako za dob, kdy do Německa přicházela emigrace z východní Evropy, vychovaní, pokorní a vzdělaní lidé.
Pozoruji před sebou tváře a chování jiné kultury. Jak chtějí sice mít své jisté, ale neotravovat se s námi, s naší nesvobodou, s neustálými pravidly. Jak jsou v této kultuře vykořeněni ze svých tradic… dělat si co chci. No, zatím to vydrží, než dostanou občanství. Pak se seskupí do organizovaných komunit, v nichž budou udržovat už jen to své. Stanou se paralelní společností jejíž finální přínos pro Německo bude mít úplně jinou efektivitu.
Žvatlání linoucí se z jejich telefonu mi už rozbrnkalo nervy, takže to risknu, a ptám se na sluchátka. Vidím čtyři bělma orámcována tmavou pletí. Nedokážu v nich číst. Jeden zakroutil kudrnatou hlavou a opřel se zpět do sedadla. Nepochopili, nebo ignorují mojí otázku, tak říkám natvrdo, že by tedy měli vypnout zvuk, protože ruší. Kmitám očima z rukou jednoho na ruce druhého, abych uhlídal, kam směřují. Jeden z nich sahá do kapsy. Vzpřimuji se na sedadle připraven k výskoku z kupé. Ale vytahuje ubrousek, jehož roh sroluje prsty do ruličky, aby ji následně vrazil do nosní dírky. Šroubovitým pohybem noří hodně hluboko, holub zřejmě uniká. Následuje druhá dírka. Jeho kolega právě kýchnul přímo proti mně, ruka před pusu? To v životě neviděli. Sleduju je, přemítajíc nad naší výchovou. To jsem nezažil ani na východním Slovensku, kde mi byl přidělen pobyt díky vojně. Ubrousek s nalovenými holuby padá na podlahu. Už se těším na konec setkání s touto jinou kulturou. Vlak brzdí na Freiburg Hauptbahnhof. Čekám, až ti dva vylezou, abych je neměl za zády. Jde jim to pomalu, nikam nechvátají. Na sedačce zůstává papír od majonézy, a pod ní s holuby. Kdo to po nich bude uklízet… Bulhaři? Estonci?
Normálně o emigrantech moc nepřemýšlíte. Dokud je nepotkáte. Jinakost, respektive kulturní propast je hmatatelná až když jste přímým účastníkem událostí, v nichž emigranti figurují. Jim v dětském věku neříkali, „nešťourej se v nose“, „neumasti to“, „ztiš tu hudbu, rušíš okolí“. Starousedlými Evropany po staletí pěstovaná kultura, zvyky, tradice mohou být zabaleny do papíru od majonézy a odhozeny. Teď už se budeme ohlížet přes rameno. Budeme se učit mlčet a přehlížet, což obzvláště pro německou povahu je velmi neuchopitelné.
