Stavěl jsem pro Číňany v Malajsii. Miloval jejich děti a bydlel u nich

Dali mi sedm Nepálců a pět barmských Šanů. Veškeré pravomoci, nový terénní Isuzu, výdaje bez limitu, nákupy materiálu na otevřený účet, velkou tvůrčí volnost. Sen českého stavebníka. K tomu tři věčně navztekané, neúnavné děti s kambodžskou služkou za zadkem. Dělaly mi největší radost, když si hrály uprostřed stavby. Dělníci o ně zakopávali a já trnul, že jim něco spadne na hlavu. Dětem dávají Číňané velkou svobodu, takže když pětiletý Hainan při večeři vylezl na stůl a vyčůral se mezi chody, tak to bylo s chápajícími úsměvy. Farmářští manželé Khuan a Deki studovali biodynamiku Rudolfa Steinera, kterou dokonale propojovali s podobnými čínskými metodami. Například si podle polohy měsíce spočítali, kdy počít jaké pohlaví. Takže naplánovali první dceru Čau Fej, aby se jako holka starala o mladší; druhého syna Hainana, třetí dceru Mei Mei a nejmladšího syna Wonga. Ten se má postarat o rodiče ve stáří (v Malajsii není sociální pojištění ani důchod). Zažil jsem v té rodině doslova kouzlení s přírodními zákony, což je na samostatný dlouhý článek. Den před porodem posledního syna jsem odešel na tři dny na farmu do bambusového domku. Deki porodila Wonga doma za asistence Khuana. Po návratu do rodiny jsem šel do ledničky. Tam leží na talíři něco nevábného, obrostlého žlutozelenou plísní. Čuchám k tomu. „To je placenta“, hlaholí Khuan. Pak ji nějak upravili a snědli, že je to motor pro tělo. Logické… V přírodě ji matka pozře, aby nabrala sílu, a šelmy po placentách býložravců přímo prahnou; asi vědí proč. Deki jsem měsíc neviděl. Nesměla opustit pokoj a jídlo jí nosil jen manžel. Po dobu toho měsíce šel nejvíce na odbyt sezamový olej.

Nepálci odmítají hierarchii. V práci jsou si všichni rovni a nikdo z nich neuměl anglicky, takže bylo jasné, že bez nepálštiny (naučili mne základní slova, abych mohl dávat povely) a ocelových nervů to nepůjde. Šanové naopak pracují organizovaně. Jediný, který trochu uměl anglicky, se stal předákem, za kterým se táhla hierarchická šanská nit. Zatímco s Nepálci jsem musel komunikovat s každým zvlášť, u Šanů to stačilo říci předákovi. Navázal jsem na podmínky a tradice, ve kterých vyrůstali v rodných zemích. Nepálcům jsem přidělil těžké práce – kámen, hlínu, tahání klád, malty, plnění a pokládání pytlů. U nich zejména kamení vyvolávalo sebemrskačské symptomy. Čím těžší tahali, tím více se usmívali. Šanům šly práce se dřevem, bambusem a ratanem. Jim stačilo pár slov, aby už věděli, co chci. Nepálci počínali chápat, že kámen se před zapasováním několikrát otočí nebo jak namíchat maltu, až po několika týdnech trpělivého opakování.

Zásada byla posbírat maximum materiálu po okolí. Na jeden nadzemní a jeden podzemní bungalov jsme za rok navozili pick-upem cca 250 fůr dřeva a kamení. Vůkol byl materiálový ráj. Kvanta překrásných kamenů všech možných druhů, tvarů a barev. A konečně džungle plná tropického dřeva, ratanových lián a několika druhů bambusů. Ten je zvláštní kapitolou. Povolení kácet ho má na Cameron Highlands jen domorodý kmen Ásli, jinak pokuta jak Brno. V jeho osadách žije několik specialistů schopných určit správný druh, dobu a místo těžby. Bylo třeba požádat o povolení stařešinu osady, v jejímž teritoriu nám Ásli specialista vyhlédl bambusový porost. Jinak kácení bambusu motorovkou patří mezi extrémně rizikové práce, protože bambus se prudce a nepředvídatelně štěpí na třísky ostré jako meče.

Můj denní režim byl: ráno v pět upéci 5 až 15 bochníků chleba z večer zadělaného těsta. Ty si u mne objednávaly okolní čínské rodiny a dost za ně platily. Pak čtyřicet minut jízdy na farmu. Rozdělení práce, odjezd pro materiál do džungle nebo do krajského města Ipoh. Tam jsem také vozil chléb; přestože to byly čtyři hodiny jízdy, čínští klienti bez problémů platili i cestu. Když poprvé dostali bochník, nakrájeli ho na kostičky a jedli hůlkami přikusujíc máslo. Ovace a údiv pak získal krajíc máslem namazaný. „Jak to máte v té Evropě vychytané!“

Řešil jsem zásobování vodou, když do sacího koše, umístěného v prameni 5 km daleko na kopci, napadalo moc listí, a všelijaké jiné maličkosti, včetně odvozu raněných dělníků k indickému felčarovi. Jednou i proto, že se Nepálci se Šany porvali, z čehož byly řezné rány na straně Nepálců. Ti mají sice velkou sílu a výdrž, ale neumí se rvát. Mentálně jsou nastaveni na… být neuvěřitelně hodnými. Proti nim stáli tradičně výbojní Šanové posilnění opiem. Jednou za mnou přišel zástupce Nepálců a skromně říká, že se cítí bezmocní proti nájezdům Šanů. Khuan zasáhl tak, že předáka Šanů odvezl do Ipohu, kde si v nevěstinci po tři dny upouštěl přetlak. Zabralo to.

Asistoval jsem u dělníků a ve volnu dělal odbornější práce. Občas odchyt a vypouštění kober, objevujících se periodicky téměř všude po farmě; často jsme vykopali celé hnízdo. Dělníkům jsem zatrhl je zabíjet. To, že tam běhají caparti, nikoho nevzrušovalo.

Přestože pro Číňany jsou děti středobodem vesmíru, výchova má logiku. V úctě a respektu k rodičům, v poklidu, bez křiku a slov „musíš“ nebo „nesmíš“. Hrají si na farmě v jámě plné bahna, do níž sklouzli po zadku v šatech. Po hodině jsou durch a po dvou hodinách má jejich pokožka tyrkysovou barvu. I když jsou v tropech, tak ve výšce 1200 m. n. m. je dost kosa. Cvakajíce zuby nepolevují v cílech. Je jen na nich, kdy skončí, a na mámě, kdy budou převlečeny do suchého. Brečící děti nikdo neutěšuje. Takže se rychle vybulí a hned je klid. Jinak jsou tuleny a chovány několikrát denně, hlavně ráno a večer v postelích. Rodiče je učí jen praktické věci, ne vědomostní pitominy v životě nepoužitelné.

Občas jsem doprovázel bílé turisty na místo, kde rostly raflésie, což bylo příjemné zpestření a kontakt se starým kontinentem, hlavně jeho ženskou částí.

Dělníci začínali v přesně v 7:00, aniž bych je kdykoliv kontroloval nebo napomínal. Z Nepálců nikdy nikdo nepřišel pozdě nebo neodešel dříve. Šanové to brali svobodněji, ale svoji práci vždy udělali. Od 9:00 do 9:30 byla snídaně, od 13:00 do 14:00 oběd, po němž se dělalo do 18:00. Když říkám dělalo, tak myslím práci v jednom tahu bez opírání se o lopatu. Sedm dní v týdnu. Všichni Nepálci, na rozdíl od Šanů, byli nekuřáci. Měl jsem s takovým pracovním rytmem docela problém, protože jakmile někdo dokončil úkol, tak nezůstal stát, ale už se bral za jinou práci, kterou neměl dělat. Dlouho jsem je učil pravidlo: „Stop! A čekej na bosse.“. Byl jsem s nimi velmi spokojený a mockrát se mi vybavilo, jak prospěšné by bylo zaměstnávání nepálských dělníků u nás; ta povaha by Čechům imponovala a problémy s nimi nejsou ani v soukromí. Kolik práce v Malajsii udělají za 190 USD měsíčně! … Až na tu natvrdlost.

I přes permanentní zápřah a odpovědnost jsem netrpěl žádným stresem, díky dokonale fungujícímu zázemí. Na vše byl stoprocentní spoleh, vše klapalo jak hodinky. Udiví vás, jak se čínská komunita doplňuje a jaká je uvnitř důvěra. U nás když přijedete do stavebnin, tak nechají pytle nakládat zákazníka; koupíte žebřík a musíte si ho odnést a zafixovat. U Číňanů stačí jít po obchodě a ukazovat prstem, vše vám pak zabalí, naloží a připevní. A když nemáte peníze? Je to jedno, napíšou to na futra, pokud jste místní, nebo někým doporučený.

V době kolem večeře jsem si hrál s dětmi. Čínská legrace je, když se vám jeden snaží rozbít hlavu dřevěnou hračkou, druhý kousnout a nejmladší rozmazat po vás svoje soply, což je prováděno se vzteklou vehementností. Nějaké kočkování „jen tak“ není po čínsku, věci se berou opravdově. Proto mi také „mile čínsky“ říkali Obludo (díky 190 cm). Po vypakování dětí do postelí následovalo příjemné posezení s Khuanem u svíček nad šálky čtyřicet let starého Oolongu, který nakupuje na tchajwanských farmách za ceny až kolem dvou tisíc USD za dózu. Sama dóza je z černé hlíny a stojí řádově nižší stovky dolarů. Khuan zavedl v rodině špičkový čajový standard a jak nezapomněl občas podotknout: „Jiri ty být šťastná člověk ty pít nejvíce drahý čaj ve světě“. Načež nám pustil Elvisovu Love Me Tender, kterou zpívala Číňanka německy.

Po roce a půl, i když jsem měl nabídek na dalších pět let, jsem to krásné tvůrčí období vzdal. Neviděl jsem sám sebe v prostředí, které je tak jazykově a kulturně odlišné. Nechtěl jsem se příliš odloučit od své kultury a ztěžka pak začínat znovu doma. Ta lehkost bytí mne příliš vtahovala. Dobrovolně jsem se vrátil do evropského ztěžklého řádu, plného pravidel, vzájemného nepohodlí a papírování. Někdo říká: „Máš krásné vzpomínky“. Na to já v duchu: „Moc krásné. Jen kdo je nemá, ten lépe spí.“