Článek
Auto mne vyhodilo u nenápadné pěšiny, po níž scházím do údolí s potokem. Nedaleko brodu je asi dva metry vysoký balvan, k němuž odbočuji vyprázdnit měchýř. Kradmo mne pozorující dva domorodí výrostci přiskočili, jak jsem poodešel, na místo kde jsem stál. Přemýšlím, co je zajímavého na pomočených listech, když kluci vzrušeně brebentí. Ohlédnu se a vidím, jak klackem něco loví. Křik přivolal muže, který následně z mechu zvedá hada.
Jde o bungara duhového, jemuž domorodci říkají „deset kroků“, protože zhruba tolik je člověk schopen ujít po uštknutí.
Tatík drží hada s jistotou. Barvy ladí.
Využívám chlapíka, abych mu pomocí nákresů v písku vysvětlil, co hledám. Poté, co mi porozumí, řekne suše…„čivanat“. Doprovodili mne do, obklopené džunglí, prťavé osady kmene „Ásli“. Batoh odkládám na bambusovou podlahu jednoho z domků na kůlech, a jdu na obhlídku. Po setmění vyrážíme se třemi Ásli do džungle houbařit. Tropické bioluminiscenční houby jsou ve tmě vidět na vzdálenost 10-30 metrů, podle velikosti plodnice.
Denní chůze v deštném lese je boj s kluzkou půdou, mechem porostlými dřevy a kameny, zpřelámaným bambusem, ostrými listy zázvorovníků, ostny všemožných tvarů a délek. V noci je to ještě horší. Cítím zvýšené teplo na břiše. Je od prosakující krve. Po utření vidím vedle pupíku dva vpichy. V tomto prostředí si nejde nepředstavit, že vypadají přesně jako od kousnutí hada. Ti v tropech běžně loví, nebo odpočívají ve větvích. Člověk si nerad připouští rodící se komplikaci už i v tak dost komplikovaných podmínkách, takže krvácející dírky zkoumám světlem baterky tak dlouho, až došlo k autosugesci. Zřejmě jsem se napíchl na ulomený bambus.
Pěkný trs svítících houbiček
Po příchodu do domku mi Ásli ukazují místo pro spaní dál od ohně, na němž dvě dívky opékají hlízy manioku. Mám své jídlo, řekněme více evropské, po kterém holky zvědavě pokukují. Jedna mi nabízí pečenou hlízu. Dostává ode mne toustový chléb s arašídovým máslem… Chyba.
Po pochutnání si na hlíze pozoruji, za lahodících zvuků noční džungle, plameny ohně odrážející se v obličejích hostitelů, otce a dvou dcer. Matka není.
Najednou jako by mi na hruď stoupl slon. Lapám po dechu a říkám si…„Sakra co to je..!?“ Stav se prudce zhoršuje. Srdce mi vynechává. Okamžitě mne napadá, že ty dvě dírky nebyl bambus. Dochází mi, že umřu daleko od domova, v chatrči na pasece džungle. Kupodivu necítím lítost. Horečnatě doluji z batohu zápisník, abych sepsal poslední vůli své dceři. Ruce se mi třesou a písmena rozmazaně plavou. Stihnu to? Zatím dýchám. Najednou mne chytají bolestivé křeče v břišní části. Mátožně procházím kolem domorodců ke dveřím. Je mi divné, že je vůbec nezajímám, jako bych tam nebyl. Všechny ty ze mne vycházející zvuky, divné pohyby, jdou mimo ně. Díky jejich toleranci k zachování soukromí, umřete bez pomoci. Z posledních sil slézám ze žebříku na pevnou zem, kde se všechny mé otvory uvolňují, aby vypustily zlého džina. Vzápětí přichází oživení a s ním euforie. Zvláštní propojení adrenalinu s úlevou z naděje, že asi zůstanu na živu.
Tady se blbě čeká na lékařskou pomoc.
Dlouho mi nebyla jasná příčina. Až později, při další návštěvě Malajsie, jsem zjistil fakta o hlízách manioku. Ty obsahují toxickou sloučeninu linamarin, přeměňující se nevhodnou úpravou nebo kvašením ve střevech na kyanovodík, s následnou otravou kyanidem, způsobujícím buď paralytické onemocnění „konzo“, nebo smrt. U mne ani jedno… Bůh se postaral. Domorodci konzumují maniok od mala, asi tedy mají v žaludku a střevech bakterie, které si s tím poradí.
