Článek
Jste obětí manipulací
Přijíždí jeden stavař za druhým. Většina z nich byt okoukla, zjistili, že se jim nechce škrabat tapety, mýt stěny, rovnat podlahy, sekat novou elektriku a jiné špinavé práce. Majitel jedné, v okolí známé stavební firmy, mi řekl, ať si připravím milion (ve finále jsem to udělal za polovinu bez šetření na kvalitě materiálů). Jiný po vyslyšení mých požadavků odpověděl, že jsem nestandardní zákazník. Dalšímu majiteli „stavební firmy“ nebylo ani třicet, přijel na závodní motorce, navrhl mi práci hodinovkou.
Jeden mistr by tu práci bral, ale vadilo mu čtvrté patro bez výtahu. Mnozí z nich neuměli, nebo nechtěli vyslovit cenu. Zdá se, že čekali, co ze mne vypadne. Když nízká, odmítnou, když vysoká vezmou, když střední, usmlouvají vyšší. Typickým fíglem je strašení klientů: „Tohle nebude držet, toto spadne, je to moc křivé, to bude strašná práce´.“ A tak podobně. Vylekat vás, zatlačit do kouta, umí mnozí tak, až jsem se musel smát, jaké divadlo předváděli. Klienty tlačí do prací, které vůbec nepotřebují. Například stěny do perlinky a lepidla, nebo sádrokartonové stropy. Pro některé byl nestandardním požadavkem vápenný štuk a zachování výšky stropů. Snížený strop a bodovky jsou devadesátá léta, přesto vám to nejeden „stavitel“ doporučí.
Vyklízení a bourání
Vzhledem k tomu, že se do toho nikomu ze stavařů nechtělo, našel jsem vyklízecí firmu. Cenu 50 000,- Kč poslali až za deset dní po prohlídce, to už jsem měl vybouráno, vyklizeno. Udělali jsme to se sousedy, což mne i s odvozem suti přišlo na 10 000,-Kč.
Zedník
Najednou se objevil… důchodce, jemuž moje požadavky nepřipadaly divné. Jako pomocníka měl profesionálního hasiče. Na jedné stěně, kde se dávala zvuková izolace, instaloval obráceně sádrokarton. Na stěnách zaschlé flusance (ulítlé kusy malty při štukování). Na některých místech se štuk loupal, protože hasič neumyl pečlivě stěny. Na zatočení (vyhlazení) štuku si pan zedník moc záležet nedal. Měl přístup socialistického dělníka, „To já dělat nebudu“ nebo „To je dobrý“. Opravami jeho prací jsem se zabýval několik dní.
Instalatér
Kluk třicet let, prý dělal v Německu. Paráda, ten bude vycepovaný. Nastoupil s kamarádem. Po pár hodinách mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Nakoupený instalační materiál si vysypali pod nohy, na něj začali kladivem bourat šlice, takže jej pokryla vrstva sutě. Po tom všem šlapali. Bourací kladivo bylo nové, ale měli nesprávný sekáč, takže to šlo opravdu ztuha. Sousedi úpěli. Ptám se, proč nemají správný sekáč, prý ho v obchodě neměli. Zavětřil jsem, to asi nebudou zajetí živnostníci. Druhý den přišel sám a začal spojovat trubky. Křivé a špatné spoje. Vyhodil jsem ho na hodinu. Jelikož dostal zálohu, požadoval jsem vrácení. Což naštěstí udělal. Nicméně mi zůstala spousta instalačního materiálu k nepotřebě, protože i ten nakoupil špatně.
Instalatér… druhý pokus. Čtyřicátník hodně pečlivý a hodně rozvážný. Než něco spojí, tak si to fakt rozmyslí. Pracuje s citem k materiálu a okolí, nedělá zbytečný bordel. Při věšení elektrokotle dlouho vyměřoval. Ptám se, jestli je důležité, aby kotel byl rovně, když bude schovaný ve skříňce. „No já mám rád, když je všechno přesně“. A kotel pověsil nakřivo. Při třetí návštěvě jsem ho našel před barákem nešťastného, zapomněl doma svářečku. Naštěstí zde měl známého, který mu ji půjčil. Pak zjistil, že nechal v autě montážní klíče, půjčil jsem mu univerzální, pak zjistil, že nechal v autě vodováhu, půjčil jsem mu ji. Pak se zase drbal, že nemá nějaké spojky a redukce. „No já to nějak udělám“… A nějak to udělal. Cena? Čtyři návštěvy po půl dni za 38 000,-Kč.
Elektrikář
Zdálo se, že jediný kdo funguje jako profesionál. Poslal dva Moldavany, obzvláště šikovné a rychlé kluky, nezanechávající po sobě bordel. Říkal, že bez lidí z východu by to mohl zabalit. Jenže pak přišel osobně zapojovat zásuvky a vypínače, což se dělá po vymalování. Jsou lidi, kteří vše ohrabou špinavými packami. A to byl on. Všude kde zapojoval, zanechal tmavé čmouhy na stěnách. Do čistého nového bytu chodil jako do stáje, takže jsem po něm musel přemalovávat stěny.
Obkladač a nákupy
Tato profese se shání opravdu těžko. Nakonec jako zázrakem souhlasil jeden, který měl pěkné stránky prezentující rodinnou obkladačskou firmu. Docela mne udivilo, že na mne má čas. Přijel chlápek v maskáčích a v rozpadajícím se Formanu. Hned první den položil obkladačky křivě. Druhý den jsem ho donutil je vybourat a znovu nalepit. Pochopil, pro koho dělá a začal se snažit. Snaží se, neznamená, že to umí. Zásadně nepoužíval vodováhu, jak jsem zjistil, byla tak zasviněná, že bublinka stejně nebyla vidět. Laser nejlevnější z Lidlu, vykružovačky neměl, a půjčoval si ode mne štípací kleště s úhelníkem. Došla mi trpělivost, zaplatil jsem mu poměrnou část a rozloučil se s ním. Tak se jej to dotklo, že mi vyhrožoval soudem i nahlášením na finančák, že mu platím hotově bez papírů, popleta.
Obkladač druhý pokus. Jeden slíbil, a pak už nebral telefon. Další svolil, že vyšetří jeden den. Bylo domluveno úterý. V pondělí nebral telefon, až později přišla SMS, že odjíždí pracovat na dva týdny na Moravu. Další by měl čas, ale rodila mu žena. Byl vstřícný, půjčil mi vykružovačku. Řezačku jsem si půjčil v Izomatu a dodělal si obložení sám.
Dlaždice… objednány na internetu. Přivezla je známá dopravní firma, řidič volá, že je tady. „Nejsem doma“. „Tak někoho sežeňte, komu je předám“. Náhodou tam byl soused. Říkám.. „Prohlídni je“. Byly popraskané. Soused je nepřevzal. Řidič odjel, ale dispečer mi pak ještě dvakrát volal, že je převzít musím a pak si je sám vrátit, že oni vracečky nedělají… To určitě, nazdar. Nakonec mi je poslali ze Siko, s nímž jsem průběžně měl dobrou zkušenost.
Rohové lišty. Rohová lišta je taková plastová blbost ukončující a zakulacující ostré rohy. Vyrábí se v mnoha barvách a rozměrech podle tloušťky obkladačky. Potřebujete je, ale neseženete je. Jakmile chcete jinou barvu než bílou, tak čekací doba na ten kousek plastu je minimálně dva týdny. To mne zaskočilo. Siko, Ptáček, Izomat… nemají. Jediné OBI má jakž takž výběr. Bohužel, nevím proč, mají rozměr 8,9, 11, 12 a desítku kterou jsem potřeboval na deseti milimetrové dlaždice, neměli. A v barvě už vůbec… jen na objednání opět dva-tři týdny.
Nábytkáři
Zavedená firma. Jen mne překvapilo, že montáž se jaksi nepovedla. Ono vrtat do zdi rovnou velkým průměrem vrtáku prostě způsobuje, že vám uskočí do strany. Proto si stěnu předvrtávám tenkým vrtákem, ten jde do zdi přesně, malý otvor mi pak pěkně vede silnější vrták. Poradil jsem jim, měli jste vidět ten pohled. Na kuchyň jsem čekal čtvrt roku. U Démosu (největší dodavatel pro nábytkáře) v jeho Litoměřické pobočce objednali pracovní desku. Pokud nechcete mít imitaci kamene nebo dřeva, což je dnes takový nábytkářský mor, pak na desku barvy podle RAL čekáte měsíc. Před expedicí desky byl ve skladě Démosu objeven v jejím středu velký škrábanec. Jenže čekat další měsíc na novou desku by znamenalo čtyři měsíce bez kuchyně. Jel jsem k nábytkářům poradit se jak dál, když právě přijelo auto z Démosu Litoměřice. Pro něj rozváží desky dopravní firma, což v tomto případě byl důchodce reprezentující socialistického dělňase. Na zaprášené korbě rezavý bordel, chyběly polstry a vycpávky pro přepravu nábytkových desek. Desky se skládaly přímo na beton před dílnou. Jímá vás hrůza, jakému dopravci Démos svěřuje materiál, za který jste dali desetitisíce.
Malíři
Prvnímu jsem ukázal sklep, kde bývalo uhlí. Začal počítat… omytí stěn a stropu mýdlovou vodou, penetrace, krycí nátěr, pak dva nátěry požadované barvy. Tak nazdar! Smetáčkem jsem ometl stěny, napenetroval, a po dvou nátěrech (bez krycího) byl sklep jak ze škatulky.
Malíř druhý pokus. Byl jediný z českých řemeslníků (nepočítám elektrikáře s cizinci) kdo fungoval. Dva maníci, profesionálové. Čestné jednání, úsporná, ale poctivá práce. Až na to, že špatně počítali, a donutili mne koupit ještě jeden kýbl barvy, když se vzápětí ukázalo, že není třeba. Škoda tisícovky.
Parkety
Sehnat parketáře není problém. Přišel místní, okoukl to, bylo vidět, že se vyzná, ale chtěl 750,- Kč za metr čtvereční. Pak se mi pochlubil fotkami a v rozhovoru jsem zjistil, že on sám to nedělá, jen dohazuje práci mladým klukům s velkými svaly. Na internetu jsem našel firmu Úlehla nabízející metr za 500,-. Jelikož broušení parket je méně odborná práce, takže něco zkazit je málo pravděpodobné, pozval jsem je. Pan Úlehla mi v prostředku prací oznámil navýšení ceny proto a proto. Nakonec jsem zaplatil 700,-Kč za metr. Parkety nepravidelně probroušené, na nich rýhy po brusném papíru, zaschlý prach v laku, a lak vytvářející mapy. Zkazit tak triviální práci, na to už musíte být borec. Až dodatečně jsem si přečetl recenze na firmu Úlehla, všechny negativní, jako přes kopírák. Že se Úlehla nestydí a nepoučí.
Truhlář
Nikdo z truhlářů nemá čas a ti co mají, jsou podezřelí. Police do sklepa mi jeden spočítal na 17 000,-Kč, u druhého to bylo za 5 000,-Kč. Běžné je, že vám prkna dají s nezačištěnými hranami, plné třísek, prachu. Takže vy nakládáte do auta police s usazeným prachem, je ani nenapadne to kompresorem před dílnou vyfoukat. Tady to máš, a utři si to o sedačky.
Auto
V tom všem pracovním shonu, kdy jsem denně lítal s autem od stavebnin ke stavebninám, mi začalo chroupat kolo předního auta. Vypadalo to na destičku drhnoucí o kotouč. Zastávka v prvním servisu. Kolo nesundal, jen prosvítil čelovkou brzdy a zjistil… „To drhnou destičky,…to je normální. Jezdit s tím můžete.“ No tady jsou „mistři“ říkám si a jdu do druhého servisu. Trvám na sundání kola. „Ne, to není třeba, my to projedeme“. Povídá chlápek v promaštěných montérkách. „To určitě, tebe tak pustím na sedačku“. Třetí servis. Trvám na sundání kola. Začal roztáčet šrouby a povídá. „Vždyť nemáte dotažený kolo“. Aha, jsme doma. Před měsícem mi měnili na předních nápravách tyčky a nedotáhli jedno kolo. Všechny tyto servisy mají placenou reklamu na stránkách.
Shrnutí
Poznávacím znakem všech lemplů jsou zkažené zuby. Řemeslníka, který evidentně nechodí k zubaři, neberte. Dalším zvláštním znamením je rádio. Někteří si práci bez celodenního vyřvávání rádia neumí představit a nelibě nesou, když jim to nedovolíte, protože rádio s hlavou plnou starostí opravdu nechcete poslouchat. Ani tito „řemeslní posluchači“ se ani pořádně nesoustředí. Zvláště ve druhé polovině dne, když už mají hlavu dostatečně vyřvanou. A nakonec… neberte tlusťochy. Je to jako byste investovali do tlustého tenisty výkon nic moc.
Většina řemeslníků jede v zajetých kolejích. Mnozí ještě v devadesátkách. Mizí ti, kdo u hýbání rukama umí i myslet, a vůbec málo narazíte na ty, kdo hýbe rukama, myslí, a ještě přináší vlastní kreativitu. Mně chyběl od každého z nich nějaký impulz, doporučení, nápad s prvkem vedoucím k něčemu jinému. Ani ťuk. Jsem také živnostník, a vždy klientům přednesu varianty, ukáži jim možnosti z praxe, nechám je to promyslet, ale pak respektuji jejich volbu. Platí sice za domluvenou práci, ale dostávají ode mne něco navíc.
Neumí se vžívat do potřeb klientů. Ptát se, a snažit pochopit jejich potřeby či priority. Zaujímají postoj… „Oni tomu nerozumí“. Měl jsem kdysi na domě zedníka, který byl nadstandardně akurátní a pracovitý. Pro zabedněnost jsem se s ním musel rozloučit. Veškerá přání shazoval, a až agresivně mi vnucoval jeho cestu.
Nechtějí se učit, nestudují nové technologie a materiály. Jakoby zamrzli v čase. Když si sami vyberete například dekorativní stěrku na podlahu tak podlaháři mi řekli… „S tím neděláme“. Jde o moderní třísložkovou stěrku, kterou oni neznají. Přitom aplikace je jednoduchá. Nakonec jsem si jí aplikoval sám, i když bych jim klidně zaplatil, protože mám své práce dost.
Drtivá většina českých řemeslníků nemá smysl pro detail.
Co zde nejvíce chybí je to, s čím se setkávám u Němce, je mentální odpor k tomu, něco nedotáhnout, nedodělat, mávnout nad nedodělkem rukou. I když u Německého řemeslníka vidím, jak se mu už nechce, jak toho má dost, a přesto se nepodvolí přestat, dokud výsledek není, jak má být.
