Velká výprava

Druhý den ráno se pustili do prohlížení celého sklepení. Prostor byl vlhký, kamenný a zčásti zasypaný hlínou. Na zemi ležely staré střešní tašky, ulomené trámky, střepy keramiky.

Pavel zaklepal na každý větší kámen kladívkem, které si přinesli z dílny. Honza přinesl kartáč a začal čistit stěny od mechu a nánosu hlíny. A pak si toho všiml Petr.

„Hele!“ vykřikl a poklekl u stěny naproti nápisu.

Byl tam kámen, který měl jinou barvu než okolní. Trochu vystupoval, ale nebyl porostlý mechem jako ostatní. A hlavně – když do něj ťukli, zněl dutě.

„To je on!“ zasyčel Radek.

Pomocí starého dláta a opatrného vypáčení se jim podařilo kámen uvolnit. Ale nebyl to kámen. Byl to kousek opracovaného dřeva, jen pokrytý jemným pískem a zaschlým vápnem. Když ho vytáhli, za ním byla dřevěná dutina, zčásti zazděná.

Uvnitř ležela malá truhlička, kovová, se zrezivělým zámečkem.

Na víku byl vypálený znak, který už znali – hvězda v kruhu, uvnitř trojúhelník.

Otevřeli ji opatrně. Kov skřípal a víko se zvedlo.

Uvnitř na vybledlém sametu leželo několik předmětů:

Svitek pergamenu zavinutý hedvábnou stuhou

Kovový přívěsek ve tvaru hvězdy s latinským nápisem

A malý kovový klíč

Petr svitek opatrně rozbalil. Písmo bylo psané krasopisně, starou češtinou, místy s latinskými výrazy. Mirek četl polohlasně:

„Toto svědectví nechť najde jen ten, kdo následuje světlo, ne stín.
Kdo rozumí šifře, dojde k pokladu ducha, ne zlata.
Za hvězdou pod kameny mlčí minulost, ale mluví k tomu, kdo naslouchá.“

„To je nějaká hádanka,“ řekl Pavel tiše.

„Nebo… pozvánka,“ dodal Jirka, „pozvánka k něčemu většímu.“

Tu noc se v klubovně zrodilo něco nového. Kromě obyčejné družiny se stali i Strážci tajemství. Klíč, svitek a přívěsek ukryli zpátky do dutiny ve zdi, ale vše si nakreslili do deníku.

Vymysleli šifrovaný zápis, který každý z nich obdržel, a složili slib mlčenlivosti.

Jediné, co si vzali s sebou, byl přívěsek hvězdy – začali ho nosit jako tajný znak Bobrů, znak jejich pouta, jejich věrnosti a jejich nového úkolu.

A od té chvíle věděli, že klubovna není jen místem přátelství. Je branou k zapomenutému tajemství.

V následujících dnech žila celá družina jen jedním – šifrou ze svitku. Přívěsek hvězdy s latinským nápisem, malý klíček a tajemné verše byly jako jiskra, která zažehla plamen touhy po dobrodružství.

Svitek říkal:

„Kdo rozumí šifře, dojde k pokladu ducha, ne zlata.
Za hvězdou pod kameny mlčí minulost, ale mluví k tomu, kdo naslouchá.“

A pak:

„Sleduj stezku ticha, kde voda šeptá,
a kámen značí to, co už oči nehledají.“

Mirek, který měl od dědy starý latinsko-český slovník, se pustil do nápisu na hvězdě. Po dvou dnech bádání oznámil:

„Stojí tam: ‚Lux viam monstrabit‘. Znamená to ‚Světlo ukáže cestu.‘“

„Možná musíme jít někde, kde je slunce důležité… nebo kde světlo něco odkryje?“ přemýšlel Jirka.

„A co to: „za hvězdou pod kameny mlčí minulost ?“ přidal se Petr. „Neříkali jste, že starý hrad nad klubovnou má někde podzemní část?“

O víkendu se vydali na výpravu k zřícenině nad klubovnou. Cesta vedla strmým svahem, kolem staré studny a dávno zarostlých valů. Z vrcholu byl krásný výhled – ale Bobři se dívali jinam.

Hledali hvězdu, jakoukoli stopu, symbol, kámen, něco…

A pak – za starým kamenným sloupem, zarostlým mechem – objevil Pavel vytesaný tvar šesticípé hvězdy. Byla napůl zarostlá, schovaná, skoro neviditelná.

„To je ona!“ vykřikl. „Hvězda pod kameny!“

Když ji očistili, všimli si, že pod ní je kámen, který mírně vystupuje – a ten šel nadzvednout.

Pod kamenem se ukázal vstup do úzké štěrbiny, která vedla do svahu. Museli lézt po čtyřech. Vzduch byl chladný, ale suchý. Stěny byly z opracovaného kamene.

Po několika metrech došli do malé podzemní síně. Na stěnách byly vyryté znaky – kruhy, trojúhelníky, hvězdy, kříže. A uprostřed místnosti stála kamenná deska, na které bylo vyryto:

„Zde začíná cesta světla.
Vezmi klíč, který ti byl dán.
Otevři, co je skryto, a poznáš, co má být uchováno.“

Jirka vytáhl malý klíček z truhličky.

V zadní stěně byla nenápadná kovová dvířka, téměř srostlá s kamenem. Klíč do zámku zapadl tiše. Otočil ho – cvaknutí.

Za dvířky nebyl poklad, jak by někdo čekal.

Byl tam další svitek – zapečetěný pečetí se stejným znakem jako na přívěsku. A k tomu dřevěná destička s vyřezaným znakem a nápisem zednářské lóže: Zednářská lóže, Santiniho hvězda.

Chlapci pochopili, že jejich klubovna je jen začátkem. Tenhle úkryt někdo vytvořil, aby uchoval poznání, symboly a mapy, které vedou ještě dál.

A tak začalo nové dobrodružství Bobrů. Místo zlata našli stopy po dávném tajemství, které vedlo ke společenství, jež chránilo víc než jen poklad.

Od toho dne si slíbili, že budou hlídat tajemství, rozluští všechny šifry a jednou – až přijde čas – odhalí vše, co bylo skryto za hvězdou, světlem a kamenem.

Slunce už zapadalo, když se Bobři vrátili z podzemní síně zpátky do klubovny. Přestože byli unavení, v očích jim svítilo nadšení. Mirek opatrně držel svitek, který se rozhodli otevřít až u stolu v klubovně, pod lucernou a před očima všech.

Když Jirka pečeť zlomil, pergamen tiše zapraskal. Uvnitř byl text, psaný kaligrafickým písmem a staročeštinou, doplněný zvláštními symboly.

Mirek začal číst nahlas:

„Tento spis je určen pouze tomu, kdo kráčí stezkou světla.
Znalosti, které byly ukryty, nejsou určeny ke slávě ani moci,
ale k ochraně dobra v časech temnoty.“

„Kdo nalezne tuto pečeť, nechť ví:
tajemství Santiniho hvězdy spočívá v sedmi znameních.
První bylo nalezeno.
Druhé se skrývá tam, kde voda ztrácí jméno.
Třetí pod zemí, kde kámen zpívá.
Čtvrté ve věži bez stínu.
Páté v očích, které nevidí.
Šesté v jeskyni ticha.
A sedmé – v srdci těch, kdo neuhnou.“

„To jsou… místa?“ uhodl Petr.

„Nebo zkoušky,“ přemítal Radek. „A první jsme už našli – tu hvězdu pod kameny.“

Na rubu svitku byla přiložená mapa, ale jiná, než jaké znali – nebyla zakreslená podle dnešních cest. Byly tam zvláštní značky, připomínající hvězdy, kapky, spirály a jedno zvláštní oko bez zornice.

Chlapci zasedli u stolu a začali plánovat. Dohodli se, že první místo, které zkusí najít, je to označené kapkou – pravděpodobně odkaz na „místo, kde voda ztrácí jméno“. Jirka si vzpomněl na tůň v lese, kde potok mizel v zemi a už nikdy se neobjevoval.

„To je ono!“ zvolal.

Večer zakončili zápisem do kroniky. Jirka psal:

„Dnes jsme nalezli první znamení – hvězdu pod kameny.
Za ní se skrývalo poselství dávného zednářského bratrstva.
Byli jsme vybráni – nebo jsme jen ti, kdo naslouchají.
Ať tak, či tak, vydáme se na cestu.
Sedm znamení čeká. Začínáme hledáním místa, kde voda ztrácí jméno.
Ať je naše světlo pevné a naše vůle tichá.“

Bobři se stali více než družinou. Byli teď strážci stezky světla. A netušili, že každé další znamení jim odkryje nejen tajemství lóže, ale i ztracené dějiny skrytých bratstev, která chránila to, co nacisté chtěli zničit.

A že už je sledují oči, které nevidí…
A že v místech, kde kámen zpívá, na ně něco čeká.

Bylo časné ráno, mlha se válela nad loukami jako duch minulosti. Šest postav v krojích a s batohy na zádech kráčelo po úzké lesní stezce. Mlčeli. Každý přemýšlel nad tím, co je čeká. Místo, které hledali, bylo podle Jirkových vzpomínek hluboko v lese, za starým mostem a mýtinou, kam málokdo chodil.

Říkalo se mu tůň beze jména.